zařekl jsem se. Aspoň tentokrát nebudu čtenářům kazit den přemýšlením o Paroubkovi, Klausovi, Topolánkovi, Bursíkovi a Čunkovi (co ten tam dělá?). Trošku bych využil směru, jaký tento magazín díky posledním článkům nabral a zamyslel se nad mainstreamovou hudební scénou loňského roku, protože se stala jedna velmi zajímavá věc.

Dlouho čekali čeští posluchači na dětské interprety. Dlouho, předlouho, vlastně od dob Lucky Vondráčkové, která se teď do rádií vrátila s dospělým popem. Ale zpět k tématu - v jednom roce se objevili hned tři interpreti, kteří pobláznili české teenage publikum. No, teenage, ono spíš jde o posluchače mezi dvanácti a šestnácti lety, ale právě tato cílová skupina je dojná kráva hudebních vydavatelství. Až se nechce věřit, že Ewa Farna, Blog 27 a Tokio Hotel se všichni najednou vešli do vysílacích schémat, protože jejich písničky se točily pořád dokola. Vysvětlení je jednoduché - ve střední Evropě existovala určitá díra na trhu, kterou zaplácli rovnou tři manažeři najednou. Co vymyslí teď? Mimochodem, text Farné písně Měls mě vůbec rád je podle mě jednoznačně nejblbějším textem roku.

A ještě jedna věc mě loni překvapila. Peha. Zní o trochu líp než tancovačková kapela nad ránem, hraje bezbarvou ukňouranou hudbu o čtyřech akordech na čtyři takty, ale česká rádia ji pořád dokola hrála (spíš papouškovala) až do zblbnutí. Co se to děje?