pražskými ulicemi. S lehkým úsměvem na rtech připadám si jako idiot, když pozoruji davy kráčící ulicemi se mnou.S jistotou poznáte cizince, neboť ten nemá zrak sklopený a upíchnutý tři metry před sebou, ale dívá se též. A pak, když se nějakého zahraničníka zeptáte, jak se mu líbí Praha, řiká dokola: "Krásné domy, ošklive obličeje." Co zbývá, než pokrčit rameny a usmát se?

V metru a podchodech se pohybuji pomalu. Já se pohybuji pomalu všude, jen v metru a podchodech si toho však cizí člověk všimne. Zkuste si to taky, budete překvapeni, jak rychlý je dav. Vystoupím z metra, někdy jsem z vagonu davem vytlačen a cítím, jak mi dav šlape na paty a nutí mě jít rychle, rychleji, chce snad, abych kráčel kosmickou rychlostí. To je nemožné, ale dav se kosmické rychlosti snáží dosáhnout. Jakkoliv je mi to nepříjemné a vůči davu neslušné, chci mít rytmus chůze ustálený a odmítám k eskalátorům kráčet rychle a na nich ještě rychleji a za chody ke schodům ještě rychleji. Připadám si jako starý kmet, když se dav vzdává a mne obchází. Kdosi mi šlape na paty, při míjení se cize otíráme rameny, a přitom stále něco slyší. nejdříve je to pardon, pak s dovolením, pak ni, pak povzdech, takové to nepříjemné pomlasknutí, pak ježiš, pak sakra, pak do pr..., někdo zajde až na k...Dav nechápu. Stěžuje si u doktora na stres, bere prášky na tlak, ale kdyby každý den dav vstával o pár minut dříve, neměl by problémy, klidně by se metrem jakoby jen procházel. Jenže je to těžké, když vás k té rychlosti okolí nutí.

Dav je hloupý. Vždy vinikne myšlení jedince. Nikoliv davu. I když nemá takovou sílu, jedinec bude pro společnost vždy lepší vklad než dav.