Václav Klaus si zřejmě libuje v chůzi po tenkém ledě při své cestě do čítanek. Vynadavši dvěma europoslancům, za to, že se dotkli jeho osoby kritikou jeho názorů (rozuměj názorů České republiky), si neuvědomil, že hranice oblasti, kde může doufat ve vnímání a přijímání vlastní sebestřednosti přesně kopírují hranice Česka. Posílen nikoliv úspěchem, leč nesmetením celé kauzy z evropského stolu, rozhodl se rozdat si druhé kolo s ruským prezidentem. Drobná, leč mediálně vhodně protažená výtka ruskému prezidentu za vyznamenání polského exvůdce, se ukázala býti vhodnou příležitostí k prezentaci vlastností, které by se mohly stát motorem na cestě do již zmíněných čítanek. A to i na tenkém ledě. Zmíněné kroky jen dokazují, že Václav Klaus žije stále ve vlastním světě, ve kterém je skutečně světově uznávaným ekonomem, bravurním diplomatem a milovaným prezidentem. Dokud tento svět neopouští, zdá se býti vše v naprostém pořádku, neboť český občan se již tak jako tak rozloučil s myšlenkou na přirozenou úctu ke svým politikům. Jakmile ovšem do své Klausocentrické bubliny vtahuje i evropské politiky a zahraniční hlavy států, aby jim dal lekci jak se mají chovat, autoři budoucích čítanek začínají odmítavě vrtět hlavou. Do čítanek se totiž dostávají jen ti prezidenti, kteří tam vlastně nechtějí.