jsem neviděl tak dobrou výstavu, jakou bylo Jídlo Evy a Jana Švankmajerových. Režisér a výtvarnice, kteří spolu nejen žijí, ale i tvoří, jsou (jak je u nás zvykem) známější v zahraničí než v naší zemi. Dokonce i dokument, který o nich nedávno vysílala ČT, byl francouzský.

No, ale k té výstavě - zabrala CELOU jízdárnu Pražského hradu. A co jsme mohli vidět? Malby Evy Švankmajerové, těch tam bylo požehnaně, koláže, plastiky a krátké filmy Jana Švankmajera, fotografie a knihy obou umělců (většina knih byla v cizím jazyce, ale také i filmové rekvizity. Vše začalo masturbačním strojem ze Spiklenců slasti, kolem kterého se pochechtávali červenající se muži, chlapci chlapi, dále byl k vidění rarach připevněný v krátkém filmu Kyvadlo, jáma a naděje k pohyblivé stěně, několik Otesánků, zrůdy, pan Klobouk a pan Zajíc z filmu Něco z Alenky a mnoho a mnoho dalších rekvizit, které mimo obrazovku, jak tam tak ležely před vámi a vy jste si na ně mohli sáhnout, získaly úplně jiný rozměr. Nevím, asi jsem se špatně díval, ale kromě originálního návrhu plakátu filmu Lekce Faust namalovaného Evou Švankmajerovou jsem ze zmíněného filmu nic jiného neviděl, což je škoda, protože ho mám osobně ze Švankmajerovy tvorby nejraději. Některé exponáty po vás nechtěly, abyste se na ně dívali.

Museli jste si šáhnout, polechtat, dotknout se jich a třeba i jimi pohybovat. V takové interakci vidím budoucnost výstav. Člověk, odkojený televizí a počítačovými hrami, časem asi bude chtít něco víc, než jen koukat se na zarámované plátno.