Jola je z Kazachstánu, Lena z Ukrajiny. Oběma je něco málo přes třicet a v Praze jsou už osmým rokem. Pronajímají si malý sklep nedaleko žižkovského vysílače, kde bydlí a zároveň provozují prostituci. Z návštěvy jejich privátu jsem neměl dobrý pocit. Pohodlná křesílka naproti chudinkému baru, na kterém trůnila televize. V rohu lednice, v případě, že by dostal zákazník před nebo po sexu chuť na panáka. Z místnosti vedly dvě chodby, cudně přikryté červenou plentou, co bylo za ní, můžu jenom hádat, ale patrně sprcha a místnosti s postelemi. Jola s Lenou se se mnou trpělivě bavily coby s potenciálním zákazníkem, když jsem jejich služby s co nejpřátelštějším úsměvem odmítl, začaly naznačovat, že zatímco s nimi mluvím, s jiným už si mohly vydělat peníze. Za hodinu služeb od klasického milování až po nejnechutnější praktiky si účtují pět set korun. Jak hluboko může člověk klesnou pro takové peníze...

Jola s Lenou pracují od devíti ráno do půlnoci. To je patnáct hodin sexu, denně však mají podle vlastních slov jen (!) pět až šest mužů, většinou dělníků z ukrajiny nebo přiopilých podnikatelů. Lena má na Ukrajině manžela, Jola v Kazachstánu dokonce rodinu. Prodávají se dobrovolně, peněz mají prý hodně, za deset let prostituce dokáží zajistit své příbuzné na celý život. Obě ale občás pláčou, protože se za sebe stydí.

Stačí si koupit Annonci. Dívek a žen jako Jola s Lenou jich je tam přes několik set, některé do inzerátu vloží své foto, jiné třeba ceník služeb, navzájem si přetahují zákazníky. Smutné ženy, které nemají v pořádku žebříček hodnot.

S prostitucí u nás je to jako s princeznou koloběžkou. Ani legální ani nelegální, ani probíraná ani opomíjená. Prostě existuje a zhýralí pánové jí vesele využívají. Jsem obyčejný student, proto mi nezbývá nic jiného než se ptát: 'Kdy už s tím někdo něco udělá?' Já vím. Nejdřív musí člověk přestat nabízet své tělo.