Na Jungmannově náměstí mě zastavila slečna. Možná už to byla paní, mohlo jí být tak dvacet osm, třicet let (to už určitě byla paní), byla však pečlivě upravená a velice krásná. Pod paží držela desky, takže se zdálo, že zastavuje kolemjdoucí a provádí nějaký výzkum veřejného mínění. Zeptala se mne na věk a národnost. Okamžitě jsem postřehl, že ta slečna (paní) je z východu. Ruska, Ukrajinka, to je jedno, byla určitě ráda, že na Václaváku neobrací buřty. Jestli prý nemám sto třináct korun.

Nechápavě jsem se na ní podíval. Vycenila zoubky a já se málem utopil v těch nádherných, obrovských modrých očích. Úsměv jim přidával na kráse. U jákeho že prý jsem operátora, ona nabízí výhodný tarif za sto třináct korun měsíčně. Aha. Tak tady narazila kosa na kámen. Nemám mobil, řekl jsem jí. Na dotaz, jak to teda jako dělám, když chci někomu zavolat, jsem odpověděl, že mám telefonní kartu. Stojí dvě stovky a vydrží mi tři měsíce. Je to levnější než její tarif. No to je úžasné, zvolala se stejným nadšením jako Mimi ve studiu Horsta Fuchse. Rozloučil jsem se a popřál jí, ať jdou kšefty. Ještě jsem se jednou podíval do těch očí, nemohl sjem se jich nabažit.

Je zajímavé, že reklama na mobilní telefony během posledních tří let prošla razantní změnou, a to zaměřením na jinou cílovou skupinu. V televizi a v novinách mě už nikdo nepřemlouvá k tomu, abych si ten mobil konečně pořídil. Proč taky, když už ho má snad každý člověk v republice? Dnes se už nabízí výhodné tarify, operátoři si zákazníky přetahují mezi sebou a k novým sim kartám dostanete zdarma telefon. Je to zvláštní paradox, nabízet výrobek lidem, kteří si jej už zakoupili a ostatními, kteří jej nemají, se nezabývat. No, kdyby to nevynášelo, asi by byla situace jiná...