Něco po jedenácté. Město se úplně přikrylo tmou a nebýt pouličního osvětlení, splynulo by klidně a bez výčitek s černou oblohou. Jiří a Veronika se milovali. Leželi spolu v posteli a otevřené okno jakoby bylo narušitelem jejich intimního světa. Jejich vzdechy sem tam přerušil cinkot tramvaje. "Bože, kéž by to trvalo věčně!" přál si Jiří.

Jejich pohyby se náhle zastavily, vítr přestal lechtat záclonu a cinkot tramvaje, který se vzdaloval od jejich tmevé rozkoše, nyní zněl stejně. Takové tiché ššš...Možná by jim za chvíli začal ten zvuk lézt na nervy. Ale oni nedýchali, srdce nebušila. Nic. Jen jejich pohledy, které se navzdory tmě nemusely hledat, byly teď do sebe tupě vklíněny.

Rozkoš se bere po lžičkách. Díky, Lucko!