Začínal jsem s Commodorem 64. Pak přišel Game Boy, Playstation a nakonec až počítač. Jako malý kluk jsem hrál počítačové hry, kdykoliv byl čas. Jak jsem rostl, zájem o ně opadal a dnes už nehraji vůbec. To byc lhal, přes net hraji s Číňany a Araby šachy. Právě na vášni pro tyto hry jsem zpozoroval, jak se člověk a jeho zájmy postupem let mění. To ovšem neznamená, že by mě hry přestaly zajímat! Jednou za půl roku si o nich koupím časopis a rád poslouchám kamarády, když mi o hrách vypráví.

Na počítačových hrách je zajímavá jedna věc. Technika jde neuvěřitelným tempem kupředu a právě elektronická zábava je odvětví, kterým proudí nejvíce peněz. Do her se investují neuvěřitelné částky, konají se veletrhy a jiné přehlídky, v hraní her už je dokonce i mistrovství světa.Jak se říká - programování her je zlatý tele. Pokud se zamyslím, které firmy mají, co se zakázek týče, budoucnost, napadají mě dvě. Programátorské a reklamní. Reklamu sleduji podobně jako hry, do marketingu se vráží také větší a větší částky, díky globalizaci roste konkurence a produkt, aby byl prodán, musí být viděn.

Proč ale píši tento úvodník - narazil jsem na jednu velmi, véééélmi zajímavou hru. Nikdy bych nevěřil, že ve svých dvaceti letech budu trávit dny a noci u počítače, že se vykašlu na ženský, na školu, na knihy, na rodinu, na kamarády i na pivo. Nevěřil bych tomu. Ale stalo se. Ta hra se jmenuje Morrowind. Nevěřil jsem svým očím, jak se technologie vyvinula od doby, kdy jsem hrál Heroes of Might and Magic III. Byl jsem jak Alenka v říši divů. Vždy, když jsem zapnul počítač, jsem jen žasl. Rozlehlost a volnost herního světa, prostředí, atmosféra, hudba, hratelnost...To všechno udělalo veliký skok kupředu. Během tak krátké doby!

Bojím se jedné věci. Jak daleko bude elektronická zábava za pět, za deset, za dvacet let? Kdy bude virtuální realita na takové úrovni, abych si mohl Morrowind projít na vlastní kůži? Kde vývoj skončí? Napadají mě samé pesimistické vize. Přemýšlím, jestli své děti nechám na počítači vůbec hrát. Budou mít totiž k dispozici bezpochyby úžasný virtuální svět. Jen s helmou, v sedě ve svém pokoji.
"Járo, pojď si na zahradu zakopat!"
"Tati, počkej, musim dát pár gólů Čechovi, když už jsem se dokopal do toho finále!" odpoví s masivními virtuálními brýlemi na očích.
"Járo, zvoní na tebe kamarádi."
"Nikam nejdu, jedu velkou cenu Monaka. Musím nakrmit pokémona. A pak roztřílet Hvězdu smrti. A vzít na večeři virtuální přítelkyni."

Hrozná to vize, přátelé. Někdy si říkám, že na návrat ke knihám není nikdy pozdě. A na virtuální knihy, doufejme, nebude čas nikdy.