Uvědomili jste si, drazí čtenáři, že kdyby válka v Iráku probíhala třeba před dvěma stoletími, vůbec bychom o ní nevěděli? Teprve po pár týdnech bychom se dozvěděli, že spojenci zabrali to a to město. A o konci války bychom na půl huby zaslechli třeba až po půl roce od nějakého anglického obchodníka, který přijel na trh prodávat čaj.

A tak dneska si ten čaj vezmu, zapnu zprávy, posadím se do křesla a koukám. Pan Kubal v živém vstupu. Mluví o situaci v Bagdádu a najednou bum! Kdesi V dálce se ozval výbuch. Normálně prostě sedim doma v Újezdě nad Lesy, v křesle, v županu se šálkem čaje v dlaních a v přímém přenosu doslova poslouchám výbuchy bomb dopadajících na Bagdád. Přijde mi to barbarské, zlé. Tak vypnu televizi a jdu do hospody. A všichni kolem blablabla... Irák... blablabla... Rumsfeld... bla. Tak jistě, všichni ne, ale chtě nechtě se ta řeč k tomu Bushovi, ropě a chemickým zbraním stočí.

A to se ještě zpravodajské kanály předhánějí v živějším, bližším, dokonalejším přenosu války. Už je toho na mne moc. Asi bych dal přednost obcházení stánků na Uhelném trhu a Kozím plácku a všech těj čajíčkářů a tábáčkářů ze zahraničí ptal: Tak co, co je nového? Měl bych takové čistější svědomí než se na to všechno dívat na obrazovce, která jakoby dnes byla jedním okénkem na palubě výsadkového vrtulníku kdesi v Perském zálivu.

A ještě něco. Média pro samou válku nevěnují dostatečnou pozornost SARS. No comment.