jsem seděl u zamlženého okna a četl noviny. Měl jsem to domů ještě nějakých dvacet minut, tedy dost času na to dočíst si Úterý Miloslava Macka. Proti mně si sedla dívka. Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. jak ta byla nádherná! Mám rád ženy, jejichž obličej se nepodobá tomu MODELU TVÁŘE z pánských časopisů, a přesto je přitažlivý. Bůh musí být génius, když dokáže stvořit tak krásnou dívku. Chvíli jsem se opět věnoval novinám, pak rukávem bundy setřel zamlžené sklo a díval se ven. Ven, to znamenalo kamsi dopředu, abych koutkem očí mohl decentně pozorovat ji. Klopil jsem zrak, když na mne pohlédla, stejně tak klopila zrak ona, když já se podíval na ní. Znovu jsem se zadíval z okna. Ta překrásná slečna se na mne dívala. Ach ano, proč to nepřiznat, mužská ješitnost v tu chvíli laskala mé ego. Jinak mne ta slečna vlastně ani nezajímala, vlastně mne trochu odpuzovala tím, že - když její oči nehledaly mé - neustále mluvila do mobilního telefonu, psala esemesky a hrála ne displeji nějakou digihru. Vrátil jsem se tedy k rozečteným lidovkám, v kterých pan Macek psal cosi o špatné úrovni lidí na ministerstvu zdravotnictví. Autobus zastavil na Vaňhově, slečna se zvedla a vystoupila. Zmizela z mého života, ve kterém se jenom tak mihla. Já ji nechytil za kabát, nepožádal ji o číslo (vlastně ani nemám mobil a kdybych ji poprosil o adresu, vypadal bych jako naprostý pitomec). Jen jsem se na ní ještě jednou podíval. Vlastně ne na ní, já se pouze kochal její krásou. Na životě se mi líbí jedna věc. Že na krásu člověk naráží tam, kde by ji vlastně ani nečekal. A krása, která člověka překvapí, zapíše se do jeho duše hlouběji než krása očakávaná nebo neustálá.