Evropou (potažmo celým světem) obchází strašidlo. Strašidlo coververzí. Dnes je to velká móda, přehrát po někom písničku, ale jakou to má cenu? Hodnotu? Nula.

Vyniká především taneční scéna, ke které mám přirozeně odpor od doby, kdy jsem vzal do ruky poprvé kytaru. Všichni ti DJ's vždy jen zaloví v archivu rodičů, vytáhnou nějaké 80's elpíčko, hodí je do počítače a jedou. Většinou přidají jen ten nechutný tuctuc rytmus, někdy je napadne přisolit špetku efektů. Pár příkladů za všechny: Global DJ's a jejich San Francisco, Royal Gigolos s Caliofornia Dreami'n a No milk today, další exoti, kteří předělali Beds are burning od australských Midnight Oil apod. Tihle nagelovaní a vymydlení nerdi se pak na akcích tváří jako největší maséři, přitom nedokázali vůbec nic. Akorát mačkat písmenka na klávesnici a sem tam protočit gramofonem.

Trošku lepší situace je na kytarové scéně, kde lze coververze spíše slyšet jako přídavky na koncertech než jako singl v rádiu. To už trošku svědčí o muzikantství zúčastněných. Ale i tak, hodně cpředělávek, které jsem měl možnost slyšet, byly bez invence, nemastné neslané, tudíž naprosto zbytečné.

A to nejlepší na konec: je opravdu pár, ale jen pár skvělých coverů. Intercooler od Southpaw, Comfortably Numb od Scissor Sisters (geniální coververze, naprosto překopaná, ale Pink Floyd jsou tam stále slyšet) a třeba Locolotion od Orange Range. Poslední zmíněná kapela je z Japonska. Sestava basa, bicí, kytara a tří MC's je neobvyklá, ale tím bych se nezabýval. Důležitější je, že jde o stejnou situaci jako u dishudebníků z Royal Gigolos. Předělaný hit z magických šedesátých let, ale s neuvěřitelným nadšením a energií, kluci si s tím opravdu vyhráli, ačkoliv to mohli prostě notu po notě přehrát.

To nic nemění na tom, že by se měla vlna coververzí zastavit a utnout. Skončit s tím sprostým vykrádáním motivů i celých písní. Za chvíli totiž nebude na co vzpomínat.