Rok co rok probíhá na konci měsíce října udělování Státní ceny za literaturu. Většinou o nominovaných autorech poprvé slyšíme až z médií týden před udělováním a nejinak tomu bylo letos, kdy byl vyznamenán Edgar Dutka za svojí teprve druhou knihu (kterou od jeho debutu dělí neuvěřitelných třicet let)Slečno, přichází ras. Já bych však rád upozornil na Michala Ajvaze, který byl na státní cenu nominovaný za román Prázdné ulice. Kniha vyšla v loni v nakladatelství Petrov a má náročných pět set třicet dva stran.

Zpočátku jsem se ke čtení knihy musel přemlouvat, protože prvních dvacet třicet stran se čte nepříjemně a čtenář může díky často se opakujícím slovům a slovesného tvaru 'jsem' nabýt podezření, že autorův sloh je poněkud diletantský. Odměna za protrpěné první strany je však velmi příjemná. Hlavní hrdina (vypravěč v první osobě)narazí během procházky po městě na záhadný předmět, dřevěný symbol, jehož význam je nejasný, zato však lehce domýšlivý. Právě tento symbol hraje v píběhu zásadní roli, hrdina, ve snaze zjistit pravý význam 'dvojitého trojzubce', jak symbol nazývá, naráží na další a další zjevení tohoto tvaru, žádné z nich však nic nevypovídá o významu, spíše naopak. Objevují se nové větve příběhu, další a další odkazy, které příběh jakoby rozbijí na malé kousíčky, aby se pak v rychlém, ale klidném konci všechny opět slepily dohromady. Nejzajímavější je ovšem autorův sloh, který si někdy od čtvrté kapitoly začne čtenáře omotávat kolem prstu, neboť je jemný, příjemný, zároveň košatý a místy plný abstraktních výrazů.

Prázdné ulice není kniha do vlaku nebo autobusu, ale v noci se s ní příjemně usíná. A já se den co den těšil, až si s ní večer lehnu do postele.