Noviny a televize jsou dnes plné obrázků z Iráku, na kterých si spojenečtí vojáci dopřávají doutníka v prezidentském paláci v Iráku, jak se válí v těch drahých křeslech, ve kterých ještě nedávno seděl Saddám a jak irácký lid ničí sochy a portréty vůdce a jak nadšeně vítají spojence-osvoboditele. To je ono, tohle musí média ukazovat!

Proč? Záběry vojáků, jak si dopřávají odpočinek v prezidentském paláci musí vidět ten muslimský svět, tedy ne, to jsem řekl špatně,ten, který furt chce válčit proti hamburgržroůtům ze západu. Tohle jim ukazujme, ať vidí, jak skončí ti teroristé a jejich předáci. A ta druhá skupina fotek, jásající irácký lid, ukazujme zase všem odpůrcům války. Ať viděj, jakou mají Iráčané radost, že Saddám padl, jak už je dlouho štval a jak jsou vděční spojencům za vysvobození. Bohužel, média jsou média, jsou tu v tom případě určitá ALE.

Michal Kubal, zpravodaj ČT v Bagdádu a mediální hvězda posledních dní, dnes v Lidových novinách píše o těch ale. V Bagdádu spojence vítalo něco přes tři sta Iráčanů. Socha Saddáma, kterou strhávali jeřábem a viděl to snad celý svět, nestojí (pardon, nestála) na hlavním bagdádském náměstí, ale na menším náměstí před hotelem, kde bydlí většina novinářů (!) pracujících pro světové tiskové agentury. Média jsou černobílá a nebít pár fejetonů a neoficiálních reportáží, byla by ještě černobělejší.

Mimochodem, všimli jste si, že konec režimu vypadá všude stejně?