a tiše se díval, jak Vltava tmavne pod usínajícím sluncem. Praha je nádherná, když se stmívá. Překrásná, říkal jsem si a nemohl odtrhnout oči od tmavnoucí hladiny, která s šedivím nebem dělila můj pohled vedví. A přes to šedivé nebe najednou přeletělo hejno vlaštovek. Vylétly vysoko nad stromy na nábřeží a ještě naposledy zakroužily nad Vltavou. Půl roku ji neuvidí. Jak já si v ten moment přál mít křídla! Rozepnout a odhodit bundu a odletět s nimi do teplých krajin! Ne. Dál jsem z mostu pozoroval Prahu a Karlův most, na kterém turistů s každou minutou ubývalo.

Bůh nám nedaroval křídla. Možná si přál, abychom křídel dosáhli vlastní silou a vůlí. Možná chtěl nechat sílu a krásu tvorů vyrovnanou. Člověk, měl-li by totiž křídla, stal by se tvorem dokonalým. Je-li dosáhnuto dokonalosti, není třeba již pracovat, starat se, spěchat, být nervózní. Je-li dosaženo dokonalosti, automaticky je dosaženo vyrovnanosti a klidu. Od toho jsou ale jiné světy. Ty, kterým jsou ptáci tak blízko.