na ryby. V Krumlově na řece je pod splavem místo, kam se pohodlně vejdou čtyři rybáři vedle sebe. Kdyby náhodou někdo přebral z Kocandovy žitné (tímto ho zdravím), může si tam navíc lehnout do trávy bez rizika, že by se popálil o kopřivy. Po celé délce řeky se jinak až ke slatinskému rybníku hustě táhnou stromy a keře, mezi kterými si skulinku najde jeden člověk, ne víc.

Přišli jsme tam až krátce před půlnocí, neboť jsme šli na úhoře. Zapálili jsme svíčky, rozložili nářádí, nahodili, posadili se do skládacích sedaček a otevřeli lahváče. Teprve teď jsme začali vnímat svět kolem sebe. To ticho, tmu a...smrad. Praštil nás přes nos okamžitě, když jsme odtrhli hrdlo láhví od rtů a řekli si nahlas "Pohoda!"

Cítili jsme zdechlinu. Kocanda rozsvítil baterku a začal kuželem světla křižovat po hladině, protějším břehu i mezi námi. Nidko si nemohl všimnout, jestli mu bere, všichni sledovali místo, které právě bylo osvětlené. Kocanda pak zvedl baterku nahoru a tam jsme uviděli mrtvou kočku. Byla uškrcená a jako uschlá cibulka v komoře se houpala na provaze utaženém kolem krku. Ten někdo přivázal k větvi, která se nakláněla daleko nad řeku. Její oči teď nebyly vidět, kůže kolem nich se svraštila ve dvě úzké štěrbiny. Břicho bylo rozpárané a v hnijícím masu bylo vidět malé červy, kteří pomalu, jak kapky vody ze špatně utaženého kohoutku, padali jeden po druhém do vody. Lekli jsme se. To ano. Z našich úst padala slova, která nepoužíváme ani mezi sebou. Chtělo se mi zvracet. Ne kvůli tomu, co jsem viděl, ale proto, že jsem zjistil, co je původem toho smradu, ktarý jsme několik minut dýchali. Sbalili jsme svoje věci a šli na panáka. Doufali jsme, že v hospodě ještě nezavřeli. Nevím, jestli někdo z kamarádů pak věc ohlásil na policii, každopádně na ryby se nám potom dlouho nechtělo.

Ten, kdo kočku zabil a rozpáral jí břicho, věděl, že mouchy do masa nakladou vajíčka. Tělo tedy přivázal nad řeku. Počítal s tím, že z vajíček se vylíhnou larvy, které se budou masem živit. Larvy však napadají do vody a tam je sní ryby. Larvy tam budou padat dlouho, několik dnů, možná i týdnů, ryby si tedy na to místo zvyknou plavat. Ten, kdo kočku zabil a rozpáral jí břicho, počítal s tím, že na to místo pak přijde, namotá si červa na háček a ryby mu, zvyklé na příjem červů z kočky, ihned zaberou.

Je neuvěřitelné, jakých zvěrstev se člověk může dopustit jen kvůli vlastnímu prospěchu. A neodnáší to jen kočky!