Pamatuji si, jak jsem uprostřed léta říkal drahému příteli u stolu v jedné stichlé restauraci: 'Rozhlídni se kolem, zatim šťastně nic nevíme. Za týden ten klid nebude.' Začala totiž soutěž Vyvolení a bylo jasné, že obyvatelé televizního studia honosně nazývaného vila stanou se tématem hovoru v dopravních prostředcích, domácnostech i hospodách. Teď obě konkurenční soutěže finišují a mezi námi chodí první odpadlíci, které jsme ještě nedávno viděli hádat se s homosexuálním kuchařem nebo přihlouplou pornoherečkou s ambicemi stát se novinářkou.

Před soutěží to byli nýmandi, teď už jimi nejsou, místo toho se z nich stali slavní...jak to nazvat? Tragédi? Daleko víc by se hodil anglický výraz loser. A právě tihle lidé se teď dostali do centra dění, vychází s nimi rozhovory, vidíme je na titulcích časopisů a Věra Patt to dokonce dotáhla na hosta Prima vařečky.

Nechci se stavět do role nadávajícího pseudointelektuála, ale zaráží mě jeden fakt - copak si nikdo neuvědomuje, že ti lidé nic neumí? Nic nedokázali? Z obou soutěží se mezi třiceti účastníky objevili asi dva, kteří byli shopní dát dohromady větu bez jediného sprostého slova! Nechci o těch lidech nic vědět, nechci se dívat na jejich obličeje, narážet na ně na každém plakátě, co mám dělat?...A to nemám televizi!