Na základní škole jsem jel na výlet do Anglie. V autobuse byla sranda, bordel i vnoci, kdy už všichni spali, jan známá firma Konáš s kumpány hlučili tak, že vedoucí výpravy nemohla spát. Poslala mne tedy za trest sednou si za řidiči a být tam do té doby, než mí drazí kumpáni neusnou. Řidiči byli veselí, nasáklí levnou kolínskou házeli jeden fórek za druhým, ale po čtvrt hodině ten za volantem přestal mluvit. Spoluřidič se na mne zadíval a s ledovým klidem (avšak polohou plosed-polostoj připomínal šlmu, která váhá, kdy skočit) prohlásil:"Mladej, chceš zažít adrenalin? Sleduj jeho víčka." A já udělal chybu - sledoval je a viděl, jak těžknou a padají a těknou a padají. A mé srdce těžklo a padalo také. A chtěl jsem se i...Brzy však zastavili a vyměnili se. Pak jsem (už na gymnáziu) jel se třídou do polska víte, co měl pan řidič ve stojenu na kelímky? Plechovku Gambrinusu!!! Toho jsem si však všiml až v Krakově. Jinak bych do autobusu nenastoupil. Proč to říkám? Máte spoustu autobusáků v povoláních ostřílených. Ale někde třeba teď jedou tihle páni a ohrožují zdraví cestujících. Nijak mě to bohužel nevzrušuje, toto je pouhé suché konstatování. Kdyby měl Retardér návštěvnost 100 čtenářů za hodinu, tak navrhnu na půl osmou večer minutu ticha. Víte za koho. To však nemá, a tak avizuji minutu ticha dopředu. Co kdybychom se na Retardéru sešli 14. 3. v 20:00 a drželi společně minutu ticha? Nebo ji držte jen tak spontánně. Kdy se vám zachce, nutit vás do ničeho nechci. Každopádně si ji ti mrtví cestující zaslouží. Protože dneska má řidčský průkaz kdejaký vůl. Bahužel. Mimochodem - už jste někdy drželi minutu ticha online? Tak v pátek!