|
|
PRAHA-PLZEŇ ZA DVACET
Vydáno dne [28.07.2004] / rubrika [spalovna]
Červená Škoda 120 se šine letním podvečerem po silnici I. třídy. Za volantem
sedí třiadvacetiletý řidič a rychlostí kolem 80km/h veze domů kamaráda. Na zadním
sedadle si vesele špitají jejich přítelkyně. Škodovka zatáčí do mírné pravotočivé
zatáčky a sápe se do mírného stoupání. Najednou posádku oslní ostré modravé světlo.
Řidič ještě stihne dupnout na brzdy, ale prudké srážce s protijedoucím vozem Audi A8
zabránit nedokáže.
Ve zprávách na TV Nova se pak celá republika, včetně mě, dozví, že v troskách
červené škodovky všichni cestující zahynuli. Řidič luxusního Audi, který nehodu
zavinil nesmyslným předjížděním na dvojité plné čáře utrpěl jen lehké šrámy. Jak
dopadlo jeho trestní stíhání jsem se přirozeně nedozvěděl, jelikož celá věc byla
určitě v šetření nejméně rok. Pokud vůbec nějaké proběhlo.
Neřidiči se často diví, jak může někdo jiný beze strachu jezdit jako blázen a
ohrožovat nejen sebe, ale i své okolí. Asi nikdy nezažili pocit, když ve výkonném
autě šlápnete na plyn a vyrazíte kupředu jako blesk. Ten pocit je silně návykový.
Stává se pak, že auto spíše ovládá člověka než člověk auto. Mnohým se touha po
rychlosti a vzrušení vymstí smrtí. Nejtragičtější ovšem je, když jejich touhu po
rychlosti zaplatí životem někdo cizí.
Během léta se každoročně zvyšuje počet dopravních nehod. Mnoho z nich
mají na svědomí právě drsňáci za volanty silných aut. Ve svých výkonných krasavcích
se silnou konstrukcí, prošpikovaných nejmodernějšími ochrannými systémy, s airbagem
snad i pro mobil, se řítí po českých silnicích. Na rozdíl od řidičů, kterým se za
volantem jejich Favoritu při rychlosti 100 km/h téměř potí dlaně se oni cítí i v
rychlostech nad 200 km/h naprosto v pohodě. Motor příjemně vrní, aerodynamický ruch
téměř neexistuje. Když se najede do nějaké zatáčky moc rychle nevadí, mají přeci
ESP, ASR, MSR či jiný systém, který za ně zabrání smyku či vyjetí ze zatáčky. K
psychické pohodě navíc pomáhá vědomí, že i při nárazu v 50 km/h do zdi se jim nemůže
nic stát. A policie? Těm jejím "závoďákům" se ujede úplně v pohodě a když ne, tak
těch pár tisícovek pokuty se prostě zaplatí a jede se dál.
Jistě jste již na silnicích takovýchto řidičů potkali spousty. V
nejlepším případě jste se pouze lekli, když vás předjeli na dvojité plné čáře, což
mi jednou provedl i postarší, nehoukající a neblikající policejní Passat, nebo jste
se modlili ať to ten kretén co kolem vás na okresce "prolítnul dvoukilem" do nikoho
nenapálí. Nebezpečných řidičů je mnoho druhů, nejčastěji ovšem můžete narazit na
zástupce těchto tří skupin.
Skupina 1. Rychle a zběsile aneb Praha-Plzeň za 20min.
Je jim něco přes dvacet a sedlají ve většině případů ryzí sporťáky. K jejich
vlastnictví se dostali buď poctivou prací na pokladně v supermarketu, soukromým
podnikáním nebo jim bylo auto darováno bohatým otcem. Mají rádi velmi, velmi, velmi
rychlou jízdu a rádi předvádějí své řidičské umění.
Řídí většinou ryzí, "nepohodlné" dvousedadlové sporťáky, nebo si auta
upravují po vzoru filmu Fast and Furious. Jejich vozy mají křiklavé barvy, spoilery
i na zrcátkách, místo výfuku rouru z komína a na zádi vozu zajišťuje dostatečný
přítlak křídlo s rozpětím rogala. Vnitřek je nejčastěji vyveden v hliníku a interiér
je doslova posetý reproduktory, které po většinu času zápasí s již dříve zmiňovaným
výfukem. Tito řidiči používají auta jako tzv."babolapy" a současně jako doping
jejich mladého ega. Alkohol za volantem jim nečiní nejmenší problém a ostřejší věci
šňupou přímo z multifunkčního volantu. Oblíbenou zábavou jsou sprinty od semaforu k
semaforu, kdy se dva vozy seřadí ve vedlejších pruzích a semafor jim slouží jako
start a následující jako cíl. Další oblíbenou zábavou jsou meziměstské závody na
čas. Oblíbená trať je dálnice Praha-Plzeň kolem třetí hodiny ranní (nejmenší
provoz). Nejlepší jezdci zvládnou urazit onu vzdálenost za méně než 20 minut. O
průměrné rychlosti závodní jízdy si asi uděláte představu sami. Auta "letců" jsou
velmi nápadná a hlučná, takže máte alespoň minimální šanci si jich všimnout a rychle
se jim klidit z cesty. Když to neuděláte tak si vás buď "dost hustě daj" nebo vás
zabijí.
Skupina 2.Manažeři a podnikatelé aneb "Já na to mám".
Je jim přes pětačtyřicet, bydlí v podnikatelsko-barokním architektonickém
skvostu ve stylu Bílého domu, kouří doutníky a používají toaletní papír značky Hugo
Boss. Ve své garáži si hýčkají své milované Porsche či Ferrari, ale k obyčejným
jízdám používají své pohodlné sportovní či cestovní limuzíny značek Mercedes, BMW,
Lexus atp. Tyto nejméně dvoutunové lodě mají velmi výkonné motory a jejich majitelé
velmi často využívají jejich plnou sílu.
Auta nejsou většinou nijak upravována. Jsou vyvedena v elegantních
stříbrných, či tmavých barvách. Tito řidiči jezdí velmi rychle buď z důvodu, že
kvůli svým ranním hrátkám se stádem sekretářek nestíhají důležitou schůzku nebo
proto, že si chtějí své těžce vydělané peníze pořádně užít. Nejezdí rychle pořád.
Občas je možné přistihnout manažera, jak znaven po dlouhém jednání, ponořen do
klasické hudby jede po okresce jen něco málo přes 100 km/h. Chcete-li vidět změnu z
beránka v draka, stačí málo. Přiložte pod váš nízkoobjemový kotel a předjeďte ho.
Hned jak zaregistruje zápach olovnatého benzínu a rez z vašeho vozu mu začne
bubnovat o čelní sklo, máte jedinou šanci na přežití. Zapřete se do sedadel a sjeďte
těsně ke krajnici. Za malý moment se kolem vás onen kliďas prožene na plný plyn a
ukáže vám, že proti jemu nejste nic než smetí u cesty.
Skupina 3.Mladé dívky aneb "Tatíííí, to růžový".
Při prodejní výstavě luxusních vozů ve Slovanském domě se mezi auty proplétala
malá cca.12ti letá dívka. Zastavila se u jednoho naleštěného krasavce a nahlas řekla
"Tohle by se mohlo tatínkovi líbit". Vzala svůj mobil a kamsi volala. Za půl hodiny
se na místo dostavil její otec. Z příručního kufříku vyskládal pět a půl milionu
korun v hotovosti a odjel i s dceruškou v novém Mercedesu CL 55 AMG.(tohle se
skutečně stalo) Vsadím se, že právě tato dívka bude jednou z těch jejichž stručnou
charakteristiku sem chci napsat. Jsou to mladé dcerunky bohatých tatínků. Ty
odvážnější se "spokojí" s luxusními kabriolety, pro ty bojácnější je nejlepší volbou
nějaké pěkné SUV (laicky-terénní vozidlo určené pro provoz na silnici). Nejlépe BMW
X5 nebo Mercedes třídy M. Nevím je-li to pouze náhoda, ale pokud nějaké takové auto
potkám, za jeho volantem sedí z 90% křehká blondýnka. Ta se, obklopena masou plechů,
ničeho nebojí a s nadšením sobě vlastním se pouští do provozu uznávaje pouze právo
silnějšího. Běda potkat ji třeba na zúžení vozovky. Takováto slečna prostě jede a
nic ji nezajímá. "Pravidlo zipu? Neznám, prostě uhni". O těchto slečnách bych toho
chtěl napsat ještě mnoho, ale raději to zapracuji do článku na téma "Žena za
volantem", takže např. na tři velmi zajímavé situace z asfaltového světa budete
muset ještě počkat:-).
Agresivní řidiči jezdili, jezdí a jezdit budou. A snaha policie
agresivní řidiče trestat vychází naprázdno. Bodový systém sice může být dobrým
začátkem, ale pokud bude trest za řízení po odejmutí řidičáku max. 1000Kč jako teď,
tak se nic nezmění. A i kdyby se silniční zákon zpřísnil třeba o 1000%, tak "obrázek
tatíčka Masaryka" v kapse dopraváka je pořád silnější než meč.
A na závěr udělám radost těm co si myslí, že jen všechno kritizuju a
hraju si na slušňáka. Během svého krátkého řidičského života jsem se i já zařadil na
krátkou chvíli mezi "mladý letce". Kamarád mi asi před půl rokem, na cestě ode mě k
němu (zajímavá formulace:-), zapůjčil jeho dvoulitrové coupe. Byla noc a já jel
celou cestu klidně, až do osudných semaforů, kde vedle mě zastavilo na červenou BMW.
Stačilo pak lehké vyhecování kamarádem a ze mě se stal na pár set metrů debil. Řidič
BMW měl zřejmě také soutěživého ducha a tak jsme na to, jakmile padla zelená,
pořádně dupli. Jel jsem co to šlo a nakonec jsem ono BMW předjel. Na silnici v obci
kde bylo povolených 70 jsem jel asi 160 a když mi na dalších semaforech padla
červená měl jsem co dělat abych zastavil. BMW mě dojelo a na zelenou opět vyrazilo
na plný plyn. Já už jsem v závodu nepokračoval. V krvi jsem měl panáka adrenalinu a
byl jsem se sebou strašně spokojenej. Byl jsem prostě "king" co to tomu frajírkovi v
bavoráku pěkně natřel.
Až po několika dnech mi došlo, že ztráta papírů mohla přijít stejně
rychle jako smrtelná nehoda. Stačil by radar nebo chodec přecházející v nepřehledném
místě ulici, klidně i 80 metrů přede mnou. Dnes si říkám, že už nikdy nic takovýho
neudělám i kdybych seděl ve Ferrari. Snad budu až do konce života řídit jen
Favorita...
|
|
|
Hodnocení článku |
Známka: 3.05
Počet hlasů: 294
Známkování bylo ukončeno.
|
|
|
|
|
37%
28%
34%
Náhodně vybraná anketa z archivu:
