|
|
Sebevraždy?!
Vydáno dne [31.01.2003] / rubrika [psychologie]
Pokud sledujete zprávy, určitě vám neunikla informace o 13tiletém chlapci z Jaroměře, který si vzal dobrovolně život.
Co ho k tomu vedlo? V dopise na rozloučenou uvedl, že s dvojkou z chování nemůže žít. Proč ji tedy měl? šikanoval mladší spolužáky.
Tolik k výtahu z televizních novin.
Začala jsem uvažovat. Sebevraždy... Lidé nedokážou unést složitou životní situaci, ač někdy zas až tak neřešitelná není, jen jim se zdá být nepřekonatelná. V důsledku náhlého popudu si vezmou život. Každý svého štěstí strůjcem, ale takovým způsobem něco "vyřešit" ... Není to prostě řešení. Uznávám, snad každý z nás, ruku na srdce, když stál před nelehkým úkolem anebo se nemohl vymotat ze začarovaného kruhu, pomyslel, byť jen na vteřinu, že by bylo lepší to skončit. Aspoň mě to napadlo už milionkrát, každý máme nějaké problémy. Jenže vzít si život?
Žijeme proto, abychom žili, žijeme proto, abychom umírali. Abychom umírali, až bude třeba. Je možné, že kdesi nahoře mají všechno přesně načasované. Možná i sebevraždy. Jenže možná taky ne. Je to zásah do přirozeného vývoje. Do přirozené smrti. Chápu třeba, jak mu asi bylo, nejspíš to byl jeden z těch, které mám jinak fakt "velmi ráda". Machr, který ale uvnitř machrem pravděpodobně vůbec nebyl. Tak se to jeví alespoň mě. Neznám ho a ani už poznat nemůžu, ale určitě by našel nějaký způsob, jakým se ze všech potíží dostat. Jenže jednal ukvapeně, slovy psychologa řečeno: "v dané chvíli nezvládl situaci". A tady je výsledek.
Hlavou mi neustále přelétá otázka, čí vina to vlastně byla. Hlavní vinu má nejspíš on sám, ale ještě musí existovat někdo, kdo nese zodpovědnost.
Jako první mě napadli rodiče, či chcete-li rodina vůbec. To si doma ničeho nevšimli?? Uznávám, někteří potenciální sebevrazi dokážou velmi bravurně schovávat, jak jim doopravdy je, vím to z vlastní zkušenosti. Když mě bylo nejhůř, nikdo doma nic nepostřehl a to ještě celou situaci zhoršovalo, pocit, že nikomu za nic nestojím. V případě toho chlapce to bylo asi stejné. Základní chybu vidím v rodičích. Nechci je nijak odsuzovat, ale řekla bych, že už v dětství si měli víc dávat pozor, co z něho bude. Teď mi jde o ten prvotní problém, který stál u zrodu jedné tragédie - šikana.
Má matka, ač byla hodně zaměstnaná, se snažila z nás vychovat slušné lidi. Když neměla čas ona, tak nás často dávala k babičce a dědovi a tam jsme s bráchou dostali to, co jsme potřebovali. Pokud to nehraničí s nějakým týráním, pak si myslím, že vrazit občas děcku jednu, aby si zapamatovalo, že se to nedělá, není vůbec na škodu. Alespoň u nás se to projevilo jako dobrý výchovný manévr. Občas, když jsme hodně zlobili, jsme obdrželi pár za uši. To taky učí dítě nést určitou zodpovědnost za své jednání. Samozřejmě ne všechno dokáží rodiče uhlídat, to je pravda, zvlášť v dnešní době, kdy, kam se podíváte, je to samé násilí. Dnešní malé děti vychovávají média a technika. Buď sedí celý den před televizí nebo před počítačem. Můj případ nebyl naštěstí ani jeden, počítač mám teprve asi rok a půl a než sledovat televizi, to jsem radši sledovala pohyb zvířat v přírodě nebo lezla po stromech. Je pravda, že televizi teda občas sleduju (aspoň večer zprávy nebo film, když jde nějaký normální, jako třeba Trhák :o))
Když jsem se dívala večer na zprávy s matkou a zrovna říkali tuto hroznou informaci, tak se na mě s vyděšeným pohledem podívala a řekla: "Ty bys to neudělala, že ne? Ty nemáš určitě proč, že ne?" ... Bylo poznat, že si není jistá. Neodpověděla jsem jí, protože jsem to sama vlastně nevěděla. Třeba mě jednou chytí podobný pud jako jednoho kluka a spoustu dalších před ním a kdoví, co bude...
Každopádně jsem si z toho vyvodila druhý problém: Nedostatečný zájem rodičů o dítě a o to, co ve škole dělá a jak se chová. Je pravda, že škola měla rodiče informovat asi ihned a ti by udělali nejlíp, když by si s ním sedli a otevřeně o všem promluvili. Samozřejmě, nějaká káravá slova by měla zaznít, ale nesměli by to přehánět, pak se dítě uzavře a to už s ním vůbec není rozumná řeč. Přesněji řečeno odmítá komunikovat. Takové jsou alespoň mé poznatky.
Ale na druhou stranu taky nesnáším, když rodiče dělají zbytečný rozruch kolem pár špatných známek. Nebo třeba to, když se celý rok o děcko nezajímají a pak až na konci školního roku si vzpomenou, že taky chodí do školy a pak zjistí, že má čtyřku z fyziky a trojku z češtiny a to už se jim samozřejmě nelíbí a začnou vyvádět. Jak řekla včera do kamery paní psycholožka: "Rodiče by měli své dítě provázet po celý rok". A s tím beze zbytku souhlasím. Jenže dnešní moderní doba s sebou přináší nejen stále větší nároky na dítě a na jeho vzdělání, ale také na rodiče a jejich flexibilitu (myslím v práci). Stává se, že když má dítě za rodiče nějaké úspěšné podnikatele, pak na něho prostě nemají čas, ani kdyby chtěli. Jinak by třeba byli vynikajícími rodiči. Třeba se moje úvahy shodují se skutečností v případě teď již celorepublikově známého Jaroměřáka.
Každopádně jsem si z toho odvodila pár nových skutečností nejen pro ostatní, ale i pro sebe. I pro mě byly tyto mé spekulace velkým přínosem. Uvědomila jsem si totiž, že ani já nemám ideální rodiče a prostředí. Matka, která by se jinak starala víc, ale nemá čas, je od půl osmé do půl sedmé večer v práci a často i dýl, si vlastně vůbec není jistá mnou, protože už nade mnou nemá kontrolu. Netuší, co dělám, kdy dělám, s kým dělám. Neví o mě vlastně už skoro nic, čím dál víc se jí vzdaluju. Co když tomu často v případech rodičů, kteří byli rodiči sebevrahů, nebylo jinak?
Proto mám tady poučení pro rodiče: Snažte se průběžně se informovat o dítěti ve škole, v různých kroužcích, které navštěvuje a alespoň jednou, dvakrát za týden navštivte jeho žákovskou knížku a podívejte se na jeho práci ve škole. Rozhodně tím ničemu neuškodíte. Přílišný zájem rozhodně na škodu je, to zase pozor, ale žádný… To také není zrovna nejlepší způsob jednání s dítětem. Berte to jako radu od jedné středoškolačky.
Poučení pro ty, kteří stojí před problémy zní: Uvědomte si, co po sobě zanecháte. Zbyde po vás několik smutných tváří a spousta slz, tak než byste přemýšleli nad tím, jak se zabít, tak radši přemýšlejte třeba i nad blbostmi – proč se Nicholas Cage rozvádí s Anne Marie Presleyovou nebo co budete dělat zítra ve tři. Nebo - a to uděláte nejlíp - přemýšlejte o řešení nebo se někam vypravte. Není ostuda jít k psychologovi. Existují také linky pomoci. Nebo se můžete jít podívat třeba do dětského domova, jak se žije dětem tam. A porovnejte to se svým životem. A to platí nejen pro děti.
A závěrem bych snad už jen podotkla: Všímejme si více dění kolem sebe a nepodceňujme situace. Předejdeme tím spoustě tragédií, které by se ani nemusely nikdy stát. Nejsem žádný psycholog, ale todle by napadlo snad každého.
|
|
|
Hodnocení článku |
Známka: 2.88
Počet hlasů: 194
Známkování bylo ukončeno.
|
|
|
|
|
Náhodně vybraná anketa z archivu:
100%
0%
0%