53 000 000,
31.12.2004 — Jaroslav Konas
tolik přání si Češi formou sms letos poslali k Vánocům. Zamyslete se. Kolik konkrétně jste jich poslali vy? A kolik z vás někomu poslalo tradiční vánoční pohlednici? Já jich odeslal asi třicet. Většinu přes email, abych se přiznal. Ale sms ani jednu. Nevíme, kolik emailových přání letos Češi poslali, ale jedno je jisté. Česká pošta na úkor mobilních operátorů příšla o neuvěřitelných 265 000 000 Korun. Tolik mohla vydělat, kdyby každý občan naší země místo textové zprávy popřál přátelům krásné svátky tím, že by jim poslal pohlednici. Blbou malinkatou pohlednici. Ale to je nuda! Koupit ji, koupit známku, napsat, olíznout, odnést na poštu nebo hodit do schránky...Na co? Sednu si do křesla a napíšu jim z mobilu!

Nemám mobil, takže jsem nedostal ani jedno Vánoční přání. Vlastně jedno ano. Z Ameriky, odkud by mi stejně nikdo sms asi neposlal. Ale jinak jsem si krásné svátky popřál jen s lidmi, které jsem v poslední době viděl na vlastní oči.

Jsme generace, která dává českému jazyku na frak. Na frak? To, co děláme, ja prznění a šikana naší krásné řeči. V sest na Karlaku. Neskocime na pivko nebo panaka? Muzes mi pucit vrtacku? Stavim se pro ni po veceri.

Moderní formy komunikace nás nutí myslet zkratkovitě a veškeré informace vtěsnat do stošedesáti znaků. A opovažte se použít diakritiku!

Kdo z nás je dnes schopný kamarádovi, kterého delší dobu neviděl, poslat po3tou několikastránkový dopis? A kdo (když už se, podivín, odváží) v něm neudělá jedinou gramatickou i stylistickou chybu? Degeneraci pozoruji i na sobě. Posílám-li email někomu, koho znám, nepodepíšu se, protože dotyčný stejně odesilatele zjistí dřív, než si jej přečte. Volám-li někomu (na mobil, pevnou linku z mých přátel používá už málokdo), nepředstavím se. Dotyčný na displeji stejně vidí, že volá Jarda, přiloží si sluchátko k uchu a vyplivne "Nazdar!" dřív než já, což je naprosto špatně, podle etikety by měl volající pozdravit jako první a bez čekání na odpověď se ještě musí představit. Dnes už snad toto pravidlo platí pouze v případě, že mobilní telefon volané osoby má rozbitý displej. Co s tím? Nic. Člověk, společnost i komunikace se vyvíjí. Třeba za pár let budeme do zaměstnání posílat životopisy formou sms zpráv.

A taky dáváme hrozně na frak češtině sami přejímáním frází z cizích jazyků a - bohužel - i od našich politiků. O tom to je, víš co!

"Písni mi kvůli silvíkovi." řekla mi nedávno kamarádka. Přiblble jsem se usmíval, aby nebylo poznat, že nerozumím tomu, co po mně chce. Pak mi to došlo. Mám jí napsat, co s tím Slivestrem...Písni mi...Tak velikou blbost jsem už hodně dlouho neslyšel. Písnout...V roce 1996 vydalo Argo sbírku Lennonovy poezie s názvem Písání. Knihu doporučuji už kvůli tomu, že jde o překladatelskou perlu. Název je v tomto případě na místě, protože kniha je plná přesmyček, aforismů a úplně nových slov. Nedivil bych se, kdyby slovo Písání vzniklo samovolně v průběhu překladu.

Ale písnout někomu, že nemáte čas? Brrr, fuj, to je ale výraz!!! Písni mi, v kolik si dáme ten srazík, skočíme na nějakej filmík a pak do nějakýho klubíku, co říkáš? To bude hustý!

Čeština je hustá. Je tak zvláštně rozbředle zahuštěná. Ale jinak všechno v poho!

Přeji vám, drazí čtenáři, krásný a klidný rok 2005!

Zajímavé,
28.10.2004 — Jaroslav Konas
jaké různé cesty vedou k popularitě. Možná i k popularitě nechtěné. Neviděl jsem ani jeden díl soutěže Milionový pár, ale byl jsem rád, že v Česku vznikla původní reality show s ambicemi prodeje licence do zahraničí. A hle - soutěž po třech, možná čtyřech odvysílaných epizodách skončila. Důvod? Mezi soutěžícími se objevili lidé, kteří před kamerou nestáli poprvé. Ne, teď nemluvím o soutěžící Lenertové, ale o lidech, kteří před kamerou kdysi stáli (nevím, jestli slovo stáli vystihuje správně jejich konání) nazí. Z předčasného ukončení soutěže byl obrovský skandál a komentáře k soutěži v novinách psali snad všichni (i pseudo) intelektuálové, kteří se jinak živí komentováním úplně jiných a vážnějších věcí. Já se tomu všemu jen smál, protože novináři kromě Ládové a Kořistky neměli o kom psát.

Zaujala mne však jedna věc. Fotky Ester Ládové se na internetu objevily zhruba deset dní před posledním dílem soutěže. Fotky to byly ošklivé, špatně nasvícené a hlavně nechutné, jelikož Ester Ládová na nich provozovala intimní kejkle s kulmou na vlasy, nožem a slanými tyčinkami. Právě zveřejnění těchto obrázků udělalo z Ládové celebritu, aniž by nazpívala jedinou desku. Pravda, natočila nějaké filmy...Schválně nyní zadejte ve vašem vyhledávačí její jméno. Jejda, to je odkazů! Ester Ládová se stala nejvyhledávanější osobou českého internetu za poslední měsíc a zájem neupadá, ba naopak. Už nenajdete jen fotky s kulmou a slanými tyčinkami...

A nejvtipnější za všeho je fakt, že v posledním díle soutěže (pokud tisk nelže) dostala tato slečna drtivou většinu všech diváckýh hlasů.

Tak trochu mi to připomíná aféru s odhaleným ňadrem, kdy Janet Jacksonová po pět týdnů byla nejvyhledávanější osobou na zahraničních serverech a několik týdnů dokonce její písně ve formátu mp3 patřily mezi pět nejstahovanělších interpretů na všech p2p programech. I když pravda, ta Ládová neukázala jen ňadro. Copak asi dělá teď? Pracuje? Studuje? Nebo se bojí vyjít na ulici?

Dlouho
20.09.2004 — Jaroslav Konas
jsem neviděl tak dobrou výstavu, jakou bylo Jídlo Evy a Jana Švankmajerových. Režisér a výtvarnice, kteří spolu nejen žijí, ale i tvoří, jsou (jak je u nás zvykem) známější v zahraničí než v naší zemi. Dokonce i dokument, který o nich nedávno vysílala ČT, byl francouzský.

No, ale k té výstavě - zabrala CELOU jízdárnu Pražského hradu. A co jsme mohli vidět? Malby Evy Švankmajerové, těch tam bylo požehnaně, koláže, plastiky a krátké filmy Jana Švankmajera, fotografie a knihy obou umělců (většina knih byla v cizím jazyce, ale také i filmové rekvizity. Vše začalo masturbačním strojem ze Spiklenců slasti, kolem kterého se pochechtávali červenající se muži, chlapci chlapi, dále byl k vidění rarach připevněný v krátkém filmu Kyvadlo, jáma a naděje k pohyblivé stěně, několik Otesánků, zrůdy, pan Klobouk a pan Zajíc z filmu Něco z Alenky a mnoho a mnoho dalších rekvizit, které mimo obrazovku, jak tam tak ležely před vámi a vy jste si na ně mohli sáhnout, získaly úplně jiný rozměr. Nevím, asi jsem se špatně díval, ale kromě originálního návrhu plakátu filmu Lekce Faust namalovaného Evou Švankmajerovou jsem ze zmíněného filmu nic jiného neviděl, což je škoda, protože ho mám osobně ze Švankmajerovy tvorby nejraději. Některé exponáty po vás nechtěly, abyste se na ně dívali.

Museli jste si šáhnout, polechtat, dotknout se jich a třeba i jimi pohybovat. V takové interakci vidím budoucnost výstav. Člověk, odkojený televizí a počítačovými hrami, časem asi bude chtít něco víc, než jen koukat se na zarámované plátno.

Jedl jsem večeři,
15.09.2004 — Jaroslav Konas
když si ke stolu přisedla babička. "Jak zpívá Aneta?" zeptala se. Nevěděl jsem, o jaké Anetě mluví, možná měla na mysli Žanetu, která zpívá v místním kostelním sboru, ale stejně jsem ji nikdy neslyšel. "No ta šuprstár!" Aha. Myslela Anetu Langerovou. Vůbec jsem nevěděl, co jí mám říct. "Rock a pop." vyplivl jsem mezi knedlíkama.

"A co Lucka?" Polkl jsem a přemýšlel, jaká Lucka zpívá. Z mých kamarádek žádná, z Krumlova taky žádná...Babička mi pomohla: "Lucka Bíla" Jo. Tak jsem jí řekl, co zpívá a jízlivě se zeptal, jestli ji zná, když jí říká křestním jménem. Nezná, ale ve Zlatíčkách jí včera večer nijak jinak neřekli. Aha. A jsme u toho. Celebrita, aby byla celebritou, musí být vidět. I za cenu toho, že lidé budou znát víc její obličej než muziku. A pak se stane, že sedmdesátiletá babka z Moravského Krumlova o ní bude familiérně mluvit jako o Lucce. Sedmdesátiletá babka? I noviny. V Blesku se dozvíme, že Dara spí s vyvrhelama, že Lucce vadnou ňadra, že Sagvan chlastá a Uwa s Lucasou (Lucasem?) souloží s prostitutkami.

Co mi je do toho?

Chápu popularitu bulváru. Člověk se cítí hned líp, když v krámě může říct nějaký ten drb. A jestli se týče celebrity, je okolím považován ze člověka, který má přehled.

The Sun, praotec všech bulvárních novin, bude za pár dní slavit čtyřicet let existence. Čtyřicet let s pravidlem "tří S", tedy skandál, sex a sport. Tato magická formulka dodává všem bulvárním novinám popularitu. A čtenáře. Jojo. Co na to říká Lucka?

A to u nás nedávno začali vydávat SuperSpy. No, konečně se dozvím, jak veliký penis má Martin Maxa.

Krátce po zvolení
07.09.2004 — Jaroslav Konas
proruského prezidenta v Čečensku se děly hrozné a špatné věci na ruské základní škole v Beslanu. Teroristé celému světu ukázali, že jsou primitivní barbaři, neboť vůbec neznají žebříček hodnot a lidských pudů (anebo je zanjí, ale sviňsky je použili ve svoji výhodu), když jako rukojmí vezmou děti. Děti!

Všichni víme, co se dělo. Víme ale, kolik dětí bylo zabito v Čečensku? Víme vůbec, co se v Čečensku děje? Vlastně ani moc ne. Jednou za rok u nás běží festival Jeden svět a sem tam můžeme něco zjistit díky společnosti Člověk v tísni. Jinak se problém v Čečensku jeví jako vnitřní záležitost Ruska a tudíž nemusí nikoho zajímat.

Vždy jsem si myslel, že Čečensko by se mělo od Ruska oddělit. Ne z ekonomických ani politických důvodů. Prostě aby byl klid, když už skřípe náboženská tolerance. Po událostech z minulého týdne ale opravdu nevím, co si mám o Čečencích myslet.

Co když ty rodiny, které přišly o své děti nebo muže, podporovaly svobodné Čečensko? Třeba ti lidé taky chtěli mít klid. A co si teď mají myslet oni?

Vladimir Šelepin, pražský dopisovatel ruského deníku Trud, ve včerejších Lidových Novinách píše (cituji): "V malém městě Beslanu se všichni dobře znají. Nikoho ale neznepokojilo, když se tu objevili noví lidé, a nikdo nic nenahlásil. Na druhé straně je otázkou, komu to občané vlastně měli hlásit? Vždyť místní tajné služby spolu s nezodpovědným vedením školy "přehlédly", jak cizí lidé pronesli do největšího civilního objektu ve městě výbušniny a zbraně a ukryli je tam."

Zároveň tento novinář srovnává stav ve své zemi s Izraelem, kde je situace podobná: "Problém je ale v tom, že se od Izraele v lecčem lišíme. Po teroristickém útoku se nikdy nedozvíme, kdo z odpovědných činitelů - vojáků, úředníků, pracovníků tajných služeb - byl potrestán za to, že kvůli jeho nekompetentnosti či lehkomyslné nezodpovědnosti k tragédii vůbec došlo."

No jo. Nehrajeme-li šachy, problém nikdy není černo-bílý. Špatné věci nedělají jenom 'ti zlí'.

Krátce po zvolení
07.09.2004 — Jaroslav Konas
proruského prezidenta v Čečensku se děly hrozné a špatné věci na ruské základní škole v Beslanu. Teroristé celému světu ukázali, že jsou primitivní barbaři, neboť vůbec neznají žebříček hodnot a lidských pudů (anebo je zanjí, ale sviňsky je použili ve svoji výhodu), když jako rukojmí vezmou děti. Děti! Všichni víme, co se dělo. Víme ale, kolik dětí bylo zabito v Čečensku? Víme vůbec, co se v Čečensku děje? Vlastně ani moc ne. Jednou za rok u nás běží festival Jeden svět a sem tam můžeme něco zjistit díky společnosti Člověk v tísni. Jinak se problém v Čečensku jeví jako vnitřní záležitost Ruska a tudíž nemusí nikoho zajímat. Vždy jsem si myslel, že Čečensko by se mělo od Ruska oddělit. Ne z ekonomických ani politických důvodů. Prostě aby byl klid, když už skřípe náboženská tolerance. Po událostech z minulého týdne ale opravdu nevím, co si mám o Čečencích myslet. Co když ty rodiny, které přišly o své děti nebo muže, podporovaly svobodné Čečensko? Třeba ti lidé taky chtěli mít klid. A co si teď mají myslet oni? Vladimir Šelepin, pražský dopisovatel ruského deníku Trud, ve včerejších Lidových Novinách píše (cituji): "V malém městě Beslanu se všichni dobře znají. Nikoho ale neznepokojilo, když se tu objevili noví lidé, a nikdo nic nenahlásil. Na druhé straně je otázkou, komu to občané vlastně měli hlásit? Vždyť místní tajné služby spolu s nezodpovědným vedením školy "přehlédly", jak cizí lidé pronesli do největšího civilního objektu ve městě výbušniny a zbraně a ukryli je tam." Zároveň tento novinář srovnává stav ve své zemi s Izraelem, kde je situace podobná: "Problém je ale v tom, že se od Izraele v lecčem lišíme. Po teroristickém útoku se nikdy nedozvíme, kdo z odpovědných činitelů - vojáků, úředníků, pracovníků tajných služeb - byl potrestán za to, že kvůli jeho nekompetentnosti či lehkomyslné nezodpovědnosti k tragédii vůbec došlo." No jo. Nehrajeme-li šachy, problém nikdy není černo-bílý. Špatné věci nedělají jenom 'ti zlí'.

Město mrtvých,
09.08.2004 — Jaroslav Konas
nekropolis, mělo vždy své pevně dané místo. Stavělo se daleko za městem, aby měli mrtví klid a aby návštěva hrobů zesnulých byla pro žijící hezkou procházkou. Ve štředověku už mluvíme o hřbitovech, latinský název zůstal jen v knihách a i z nich postupně zmizel. Kromě těch hřbitovů, jejichž rok založení je neznámý, mezi nejstarší pražská pohřebiště patří Malostranský hřbitov na Smíchově z roku 1679 a Olšany, které jsou jen o rok starší. V té době byl Smíchov nudná ves za Prahou a na území dnešních Vršovic stálo jen pár viničných domků. Na Vinohradech a ve Vršovicích se začalo stavět až po stržení novoměstských hradeb roku 1871, ještě v roce 1857 se na celé ploše od hradeb po Libeň, Nusle a Hloubětín (což byly největší obce na východním břehu řeky) nacházelo 93 domů s 1688 obyvateli. Představte si tedy, jak důležité místo olšanský hřbitov měl, neboť kromě šibeničního vrchu na Florenci to pro Pražany byla zpravidla jediná zastávka cestou z vinic a polí.

A jak vypadají Olšany dnes? Z jedné strany hybridní dort v podobě hotelu Don Giovanni, na druhé straně megapalác Flora. Tyto dvě urbanistické zrůdy hřbitov kleští tak, že naprosto mizí jeho důležitost a atmosféra, věci dnes jen matně naznačené vstupní branou.

Jde o názorný příklad toho, jak se v průběhu věků mění myšlení lidí. Těch dole i těch nahoře, k lepšímu i horšímu.

Novináři
05.08.2004 — Jaroslav Konas
tvrdí, že okurková sezona není. A jestli je, tak pro ně neplatí. Není to však pravda, jak televize, tak i noviny se chápou každé zajímavé události, která díky komentářům a dohrám může v novinách vydržet třeba týden. Každé léto téměř nemá cenu noviny kupovat, neboť to, co se z nich člověk dozví, nedosahuje jejich prodejní ceny. TV Nova objíždí dětské tábory a ukazuje republice, jak na táboře v Protivíně mají děti špinavé ruce a včera ráno k snídani nebyly rohlíky. A všichni jsou z toho pochopitelně v šoku. Není to lehká práce, dělat novináře. Takový Jan Tuna je letos šokován nejmíň po devadesáté. Naposledy, když v Mladé Boleslavi na přechodu nefungovalo tlačítko pro chodce.

A málo knedlíků s pořádnou porcí omáčky nám nabízejí touto dobou třeba i Lidové noviny. Nejen redaktoři, ale i jejich fotgrafové. 27. července byl hlavní titulek: "Klaus jmenoval Grosse premiérem". A pod ním velká barevná fotografie Klause a Grosse. Den nato jsme se z hlavního titulku dozvěděli, že "Grossova koalice už má program", 29. 7. "Gross tlačí do vlády Teličku", vedle na fotce byl Gross se Špidlou v pozadí. V pátek 30. 7. "Gross sestavil svůj kabinet", hlavní zpráva ze sobotního vydání zněla: "V Grossově vládě bude 18 ministrů". V pondělí 2. srpna se stal zázrak, titulek zněl: "Granát zranil v Praze 18 lidí", ale hned vedle na fotce byl Gross oblečený v triku od Kenvela a něco říkal pyrotechnikům. Pokračujeme. V úterý "Klaus napadl vznikající vládů", na vedlejší fotografii rozmlouval prezident s Grossem. Ve středu "Policie ukončila technoparty", na fotografii bulela technařka s růžovou ofinou, její přítel ji objímal a ohlížel se na vedle stojícího policistu. Opět zázrak. Ovšem cituji z hlavního článku: "...Policie zakročila až na popud premiéra a odcházejícího ministra vnitra stanislava Grosse..." No a dnes jsem si přečetl, že "Česko má šestou vládu v historii". Ještě že jsem si ty noviny dnes koupil, nerad bych, aby mi tato důležitá informace unikla. No a na fotce kdo jiný než Gross s Klausem, tentokrát popíjeli šampaňské.

O okurkové sezóně vlastně ani nemůže být řeč. Tohle je taková Grossova prima sezóna.

Šel jsem s přáteli
29.07.2004 — Jaroslav Konas
na ryby. V Krumlově na řece je pod splavem místo, kam se pohodlně vejdou čtyři rybáři vedle sebe. Kdyby náhodou někdo přebral z Kocandovy žitné (tímto ho zdravím), může si tam navíc lehnout do trávy bez rizika, že by se popálil o kopřivy. Po celé délce řeky se jinak až ke slatinskému rybníku hustě táhnou stromy a keře, mezi kterými si skulinku najde jeden člověk, ne víc.

Přišli jsme tam až krátce před půlnocí, neboť jsme šli na úhoře. Zapálili jsme svíčky, rozložili nářádí, nahodili, posadili se do skládacích sedaček a otevřeli lahváče. Teprve teď jsme začali vnímat svět kolem sebe. To ticho, tmu a...smrad. Praštil nás přes nos okamžitě, když jsme odtrhli hrdlo láhví od rtů a řekli si nahlas "Pohoda!"

Cítili jsme zdechlinu. Kocanda rozsvítil baterku a začal kuželem světla křižovat po hladině, protějším břehu i mezi námi. Nidko si nemohl všimnout, jestli mu bere, všichni sledovali místo, které právě bylo osvětlené. Kocanda pak zvedl baterku nahoru a tam jsme uviděli mrtvou kočku. Byla uškrcená a jako uschlá cibulka v komoře se houpala na provaze utaženém kolem krku. Ten někdo přivázal k větvi, která se nakláněla daleko nad řeku. Její oči teď nebyly vidět, kůže kolem nich se svraštila ve dvě úzké štěrbiny. Břicho bylo rozpárané a v hnijícím masu bylo vidět malé červy, kteří pomalu, jak kapky vody ze špatně utaženého kohoutku, padali jeden po druhém do vody. Lekli jsme se. To ano. Z našich úst padala slova, která nepoužíváme ani mezi sebou. Chtělo se mi zvracet. Ne kvůli tomu, co jsem viděl, ale proto, že jsem zjistil, co je původem toho smradu, ktarý jsme několik minut dýchali. Sbalili jsme svoje věci a šli na panáka. Doufali jsme, že v hospodě ještě nezavřeli. Nevím, jestli někdo z kamarádů pak věc ohlásil na policii, každopádně na ryby se nám potom dlouho nechtělo.

Ten, kdo kočku zabil a rozpáral jí břicho, věděl, že mouchy do masa nakladou vajíčka. Tělo tedy přivázal nad řeku. Počítal s tím, že z vajíček se vylíhnou larvy, které se budou masem živit. Larvy však napadají do vody a tam je sní ryby. Larvy tam budou padat dlouho, několik dnů, možná i týdnů, ryby si tedy na to místo zvyknou plavat. Ten, kdo kočku zabil a rozpáral jí břicho, počítal s tím, že na to místo pak přijde, namotá si červa na háček a ryby mu, zvyklé na příjem červů z kočky, ihned zaberou.

Je neuvěřitelné, jakých zvěrstev se člověk může dopustit jen kvůli vlastnímu prospěchu. A neodnáší to jen kočky!

Drazí bývalí spolužáci,
10.07.2004 — Jaroslav Konas
vím, jak krásně nám spolu bylo a jak krásně ještě může být! Už od března jsme všichni v hospodě U regenta vehementně plánovali čundr, na ničem jsme se však nedohodli. Já a Katroš jsme nedávno bouchli pěstí do stolu a řekli si, že takhle teda ne! Jedeme a basta, kdo se chcete přidat, ozvěte se Katrošovi na mobil nebo mně na jkonas@centrum.cz.

Půjde se za Dvora králové přes Kuks, Jaroměř a Rozkoš až do Náchoda. Tam si sedneme do vaťase a dáme si jednoho (haha) Primátora! Termín jsme stanovili na konec července nebo na začátek srpna. Konečný termín se dohodne se všemi, kteří se budou chtít zúčastnit. Každopádně bychom mohli vzít kytary a zavzpomínat na starý dobrý časy, který jsme v Náchodě strávili. Tato výzva tedy platí dvojnásob pro ty, kteří s námi už v Náchodě byli!

Jelikož nemám na všechny kontakt a nemám ani mobilní telefon (kazilo by to mojí rádoby intelektuálskou imige), obracím se tedy na vás tímto způsobem, protože Retardér čtete. Teď už vím, jak je reklama a inzerce zadarmo pohodlná.

Nebojte, Jitku z osobních důvodů jednoho čundráka nebereme!

Tři ženy
07.07.2004 — Jaroslav Konas
vybírají kytici na pohřeb matky jejich přítelkyně. Jaká to smutná situace. Jedna z nich najednou vyhrkne: "Ztratila jsem orgasmus!"
"To se občas stane," řekne druhá.
"Jenže já už ho prostě týden neměla!" na to ta první.
"A bylas nahoře?" zeptá se třetí.
"Na tom nezáleží!" vyhrkne ta první.
"No počkej, přece se nemůžeš udělat dole!" nevěří ta třetí. Pak překvapený obličej otáčí k aranžérce: "Tu černou stuhu trošku širší, ano?"
Právě jsem vám popsal scénu ze seriálu Sex ve městě. Co by na to asi řekla nebožka?
Jiří Weiss, nedávno zesnulý režisér, který od sedmdesátých let pracoval v USA, říkal, že americká kinematografie se tváří jako obraz amerického života, který je však podstrkován úplně jinak žijící společnosti. Na tuto myšlenku jsem si vzpomněl při sledování toho seriálu o čtyřech krásných, úspěšných, ale nezadaných ženách. Více Nocí s Andělem, méně Sexu ve městě!

No, aspoň že čeští diváci mají aktivní léto s veřejnoprávní, ti línější superléto s komerční televizí. Jako způsob života je nám maximálně podstrkována Žena za pultem a major Zeman (dnes večer poběží epizoda s názvem Studna, třikrát hurá a honem před obrazovku, tento horor natočený z peněz státní bespečnosti opravdu stojí za to vidět).

Před pár dny jsem napsal článek o českém prázdnu na poli reality show. Odvážný krok provedla TV NOVA, která do vysílání zařadila americkou reality show Joe Millionaire. NOVA však šlápla do ošklivé louže. Jestli někdo víte o místě, kde bych si mohl vsadit na vítězku soutěže, dejte mi, prosím, vědět. Soutěž totiž vyhraje Češka Linda Kazdová, se kterou již v dubnu vyšel v Reflexu rozhovor o průběhu a pozadí soutěže. Buďto dramaturgové Novy zaspali nebo počítají s tím, že jejich diváci Reflex nečtou (k tomuto názoru se já přikláním). Každopádně si rozhovor můžete přečíst v internetovém archivu magazínu Reflex.

Každopádně se v prázdninových relacích objevují i věci, kvůli kterým se nevyplatí chodit večer na pivo. Třeba reprízované Studio Kroměříž nebo původní trilogie Hvězdé války. Ta je zářným příkladem toho, jak může skvělý film (ne, nekamenujte mě) ztratit krásu naprosto spraseným překladem a dabingem. Třeba moje oblíbená scéna v kantýně v Mos Eisley, kdy se Luke u baru postaví vedle kohosi a přítel toho kohosi, který zatím mlčky cucal nápoj ze své sklenice, se na něj agresivně oboří.

kdosi: "He doesn't like you!"
Luke: "I'm sorry."
kdosi: "I don't like you either!"

A teď dabing.
kdosi: "Odejdi!"
Luke: "Nepůjdu!"
kdosi: "Budeš muset."

Běžte raději do lesa.

Vrátím se
17.06.2004 — Jaroslav Konas
k letním hitům. Bojím se totiž, že po celé prázdniny bude vysílání všech rádií prznit hybridní konina jménem Dragostea Din Dei. Tento bubble gum hit, který zpívají nějací Maďaři nebo Tataři (je to jedno, stejně jim není rozumět ani jedno slovo) v remixu jednoho itaského Sherminátora okupuje snad všechny hitparády (díkybohu, rockové zůstaly neposkvrněny). Den ode dne je jasnější, že se této písni pravděpodobně povede dosáhnout mety nejvyšší, tedy prvního místa na CD Bravo Summer Hits č. 28. Gratuluji Haiducii a Gabry Ponte a prosím, aby příště už nic podobného nevypouštěli na svět.

U Gabry Ponteho zůstaneme. Na zábavě v Moravském Krumlově se ke mně naklonil kamarád (ano, ten, co chce jednou být stejně slavný jako PMC Aleš Pudivítr) a říkal mi, že právě hrajou nějakou věc od Gabry Ponte. "To je ten nejlepší, rozumíš, Jardo, nej-lep-ší italskej dýdžej! A hraje pořádný nářezy!"
Zaposlouchal jsem se, abych si poslechl ten pořádnej nářez. Nářez? Znělo to jak znělka z receptáře. Nážez je třeba Symptom of the Universe od Black Sabbath...Ale nějaké dnes na zábavách tolik hrané tuc tuc I-L-O-V-E-Y-O-U-B-A-B-Y, to je pěkná měkota.

Povím vám, jaký je můj osobní letní hit. Píseň D'yer Mak'er od Led Zeppelin. Je to sice přes třicet let stará věc, ale o prázdninách se mi v kazeťáku točí furt. A když si ji pustím v zimě, tak ani nemusím zavírat oči, abych cítil to letní teplo a pohodu. Kam se hrabe Hadiucii.

Úplně nejvíc se těším, až si s partou sedneme ve Vémyslicích na koupališti do trávy, otevřeme lahvače, čapneme kytary a budeme do nich mydlit: jede traktor/je to zetor/jede do hor/orat brambor!!! K letní pohodě žádné letní hity nepotřebuji. A děkuji, vlastně ani nechci.

A ještě vzkaz pro kolegu Koláře a všechny, co reagují na jeho poslední článek: Sámer mě nezajímá a Šárka i Aneta stojí za prd. Moje superstar je Jarmilka!

Skončily volby
13.06.2004 — Jaroslav Konas
a podle prvních odhadů vyhrála ODS. Hned druzí však skončili komunisté a lidé, kteří nezapomínají tak jako ti, kteří se nechávají ukolébat hypermarkety, si rvou vlasy. Očekávají průser v podobě úspěchu komunistů v senátních a krajských volbách. Sedmnáct procent je moc. To ano. Jenže k urnám přišlo 29% občanů ČR. A kolik je 17% ze tří milionů? Odhadem šest set tisíc. To je odhadem 6% celkového počtu občanů naší země, což je v parlamentu jen pár křesel. Já pořád dokola tvrdím, že KSČM má vytrénované voliče, kteří jdou k volbám VŽDY. Takže je to na ostatních potenciálních voličích, jestli se rozhodnou zarazit alfa-samce (dodnes nechápu, jak si mohl Grebeníček vymyslet takovou blbou přezdívku) i s jeho partou.

Čím méně lidí půjde volit, tím více procent si komunisté shrábnou pro sebe. Je mi jasné, že spoustě Čechů přijde zábavnější, když místo voleb pojedou na chalupu. No tak ať pak ale nenadávají v hospodě nad pivem, že se s politikou nedá nic dělat. Právě že volby jsou jedinou příležitostí, kdy může obyčejný občan politikům pořádně nafackovat. Jakékoliv volby by se měly konat v březnu nebo říjnu. To je období, kdy se na chalupy nejezdí a člověk ani není zalezlý doma, aby se nedejbože nenachladil.

Co s březnovým víkendem?
"Půjdem k volbám, mámo!"

Blíží se léto
09.06.2004 — Jaroslav Konas
a já s čím dál tím větší hysterií čekám, kdy si další letní hit na pár měsíců (vy víte, které myslím) porobí česká rádia. Ta hysterie je namístě, protože když si uvědomím, že se na mne z rádia, z hospody i z blbýho bufáče na koupališti pohrne zase nějaká makaréna, jdou na mne mdloby. Všechny ty bubble gum hity jako Chihua-hua nebo Asereje stojí za pěkný prd, protože jsou přímo cítít levnými syntetizátory, slabými aranžemi a hlavně tahem producentů, kteří využívaj toho, že i muzikanti mají dovolenou.

Okurková sezóna je nejhorší v tom, že nikdo nepřichází s ničím novým. Teď nemluvím o novinářích nebo knižních vydavatelích. Mluvím o muzikantech, protože během léta se objeví tak málo zajímavých desek, že hudební trh jakoby zarůstá plevelem, který se obvykle odstraní až krátce před Vánoci, kdy nahednou všechny ty Universaly a BMG musí najednou honem vydat co nejvíc desek, jen aby se prodaly rovnou pod stromeček. No a právě tohoto období sucha využívají producenti, kteří do rádií kopnou nějakou šílenou kýčovinu (slušnějc to napsat nejde), která svojí veselostí a rádoby exotickým zvukem lidi na zábavách roztančí.

Mám pár tipů na písně, které by se mohly stát letními hity. Myslím, že vy taky. A schválně - kolik z nich by jste mohli slyšet desetkrát denně?

83% občanů ČR
31.05.2004 — Jaroslav Konas
je podle LN pro omezení náslilí a sexu v televizi. Přidávám se k nim, ale jen v omezené míře. Diváckému odporu paradoxně kraluje Nova, nejsledovanější televize na našem území. Pamatujete si, jaký humbuk vznikl před pár měsíci, když Dolly Buster oznámila, že bude kandidovat do EP? Nova si dovolila do zpráv zařadit spot, kousek z pornofilmu, ve kterém se tato kandidátka oblečená opírá o stůl v kanceláři a proti ní sedí v křesle muž a onanuje. Ha! To byl průser! O půl osmé večer, v hlavním vysílacím čase! Každopádně se o tom mluvilo, padla nějaká pokuta a ticho po pěšině. Kdyby na to novináři neupozornili jak veřejnost, tak radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nikdo by si toho pravděpodobně ani nevšiml.

A co slavné odhalené prso? Na přímé přenosy mělo v celých Spojených státech ošklivý dopad, a to posunutí vysílání o pět vteřin, aby se včas dal podobný exces vystřihnout. No a teď si musíme uvědomit, kolik z těch 83% procent Čechů se tehdy smálo, že ti Američané jsou vážně šílení puritáni a vládne tam totalitní režim, když se nemůžou dívat ani na prso? 48% diváků vadí v televizi sex. Sex? Kdy? V sobotu ve dvě hodiny ráno přece všichni spí, tak jak někomu může v tuto dobu vadit? Jo, já zapomněl, jak vážně ruší rádoby milostné scény průběh seriálu Komisař Rex. My chceme Rexe, ne milujícího se policistu s nějakou párkařkou! Omezení sexu je úplně mimo mísu, přátelé.

Daleko víc stojím za lidmi, kteří chtějí omezit násilí (78%). Hodně mě nakrkla a ještě dlouho před spaním honila scéna, kdy islámští extremisté uřezávají americkému civilistovi hlavu. A kdy američtí vojáci močí na irácké vězně. A výjevy z ruského metra, kde na sedadlech se válejí zmrzačená a zohyzděná těla, někdy ani nešlo poznat, jestli je ta hrouda masa napravo člověka nebo srna. Naprostého vrcholu dosáhl magazín Týden, který tuto fotografii zvětšil a umístil přes celé dvě strany(!) hned za editorial. A ani nechci vidět dopravní nehody, díkybohu, že ve většině spotů je nejbrutálnější akorát záběr na zkrvavená sedadla. A nechci vidět kambodžské děti, které místo toho aby chodily do školy, tak běhají po kopcích se samopaly.

No jo. Jenže nechci-li to vidět, odmítám realitu a snažím se žít v naivním a idealizovaném světě. A pro takové jsou tady zprávy z doby hluboké totality, které každý večer reprizuje ČT2. A to je ještě větší psycho než uříznutá hlava.

S úrovní násilí, vulgárních slov a sexu (ten sex je spekulativní) v televizi se podle mého názoru v brzké době nic nestane. Tak na co se má těch 83% občanů dívat? Na Snídani s Novou.

V místě,
22.05.2004 — Jaroslav Konas
kde na nábřeží ústé Revoluční ulice, má stát Dalího muzeum. jakýmsi vedoucím projektu je pan Miro Smolák, ředitel galerie Miro. Těžko říct, co jej přimělo k tomuto nápadu, každopádně má projekt sice málo, a velikých chyb.

Zaprvé by mě zajímalo, kde sežene pan Smolák investory, protože Národní galerie soukromým galeristům nepřispívá a ministerstvo kultury sice občas, ale jen v malých částkách. Zadruhé mi není jasné, co chce pan Smolák od Dalího v sedmipatrové budově vystavovat? Ze soukromých sbírek se mu podaří půjčit možná tucet olejů a ve Figueras...Tam asi nepochodí. Třetí problém je fakt, který mne zaráží asi nejvíc. Proč zrovna Salvador Dalí? V Česku bylo tolik umělců, kteří by si zasloužili daný prostor daleko víc. Co naplat, panu Smolákovi se prostě Dalí líbí.

Na druhou stranu musím uznat, že pan Smolák je vážně borec. On a Jiří Švestka jsou jediní soukromí galeristé, kteří vystavují opravdové mistry (a když už ne mistry, tak alespoň zajímavé lidi) několikrát do roka, což se vůbec netýká ostatních soukromích galerií, která se jedna po druhé mění v prodejní galerii nějakého lokálního krajinkáře. Navíc se panu Smolákovi podařila další obdivuhodná věc. Hádejte která?

'Dotáhl' do Prahy Daniela Libeskinda. Plně podporuji stavbu té budovy, neboť by se v Praze po Nouvelovi (Zlatý Anděl) a Gehrym (Tančící dům) objevila další stavba od světového architekta. A když už se nepovede postavit Dalího muzeum, které by podle pana Smoláka vlastně Dalího muzeem nemělo být, spíše by šlo o jakousi multifunkční kulturní budovu, nevadí. Pan Smolák má model i plány budovy, které by časem mohl nějakému zájemci prodat. Tak snad by to na tom nábřeží stát mohlo...

Kamarád
11.05.2004 — Jaroslav Konas
mi řekl, že až bude v Česku referendum o zavedení Eura, bude hlasovat proti. Zarazilo mě to, protože jinak máme téměř ve všem shodné názory, v politice především. Přemýšlel jsem o naší měně a dospěl ke konečnému závěru, že Euro bude určitě lepší než Koruna. Proč?

Je třeba si uvědomit, že společná měna je jedním z najdůležitějších pilířů EU. V případě, že bychom na její zavedení nepřistoupili a nechali si Korunu, potýkali bychom se s pár problémy. Ačkoliv by byly hranice otevřené, stejně bychom si museli při cestě do zahraničí rozměnit Koruny za Eura, což by nás stálo zbytečné peníze, které by si nechala směnárna. To samé platí i pro lidi ze zahraničí, kteří by chtěli jet do Čech. Pravděpodobně by tak nastal menší příliv investorů - a tím pádem příležitostí pro nás - než v případě zavedení Eura.

A taky je třeba si uvědomit, že Koruna nemá ve světě žádnou cenu. Dolar, Yen, Libra, Rubl. Tyto měny jsou silné a chápal bych obavy lidí, kteří by o ně měli (třeba kvůli nějaké EU) přijít. Ale Koruna? Co budeme ve světě dělat s Korunou?

1. květen
02.05.2004 — Jaroslav Konas
se stal již poněkolikáté historickým okamžikem. Po všech těch svátcích práce a milenců (ach, jak těžké je najít v Praze rozkvetlou třešeň!) se tento rok čarodějnice s prvním květnovým dnem spojily v obrovskou megapárty, kdy na Staroměstském náměstí mluvil prezident a zpívaly hvězdy naší popmusic (některé z přítomných SuperStar Česko našlo již za komunistů). V Bruselu vlála vlajka EU o rozměrech 10 na 15 metrů a Špidla odjel do Irska.

Jakkoliv báječné byly oslavy vstupu deseti zemí do EU, nesmíme zapomínat, že se opět vyváží špína. Zdeněk Škromach se nechal slyšet, že on a vláda udělá vše proto, aby čeští občané nemuseli jezdit pracovat do jiných zemí EU. Tak proč jsme tam teda vstupovali? Kvůli modrožlutým espézetkám? Vždyť volný pohyb pracovních sil je jedna z největších předností EU!

A daší hnus - rozjíždí se volební kampaně. Do evropského parlamentu za naší zemi kandiduje kožený zloděj, železný zloděj, Bobošíková, která chtěla před pár lety pro sebe celou ČT a pak stejně šla dělat kariéru do Novy, pornohvězda, kosmonaut a spousta komunistů, kteří před referendem vyzývali voliče, aby hlasovali proti vstupu do EU a teď po těch samých voličích chtějí, aby je svými hlasy poslali do Bruselu, přímo do srdce té hrozné kapitalistické Evropy! FUJ!

Jakkoliv vstup do EU podporuji, velice mne 1. květen zklamal. Tedy, abych byl přesný, zklamala mne česká média, protože právě ten den uběhlo sto let od smrti Antonína Dvořáka, nejslavnějšího Čecha v historii. A kromě ČT2 jsem v televizi o tomto muži zaslechl jen krátké noticky. Uvidíme, co bude v pondělních novinách...

Mike Oldfield
24.04.2004 — Jaroslav Konas
nahrál album Turbular Bells sám bez cizí pomoci u sebe doma a dostal se do širokého podvědomí hudebního světa. Stal se respektovaným muzikantem a jeho desky si lidé pouštěli pro svoje uspokojení, tak jako se třeba dívají na obraz.

Loňské (nebo snad předloňské?)letní prázdniny jsem slyšel předělávku písně The Moonlight Shadow do elektronické podoby. V Moravském Krumlově, kde jinde. Mí kamarádi říkali: "Ty vole, ty Grův kavrič ('autoři' skladby) jsou fakt dobrý! To se po dlouhý době někomu opravdu povedla písnička!" Kroutil jsem hlavou nad tím, že neznají originální verzi a vůbec je neštve, že došlo k brutálnímu znásilnění díla pana Oldfielda. Několik týdnů na to jsem slyšel předělávku další jeho skladby (Get to France) a ptal jsem se sám sebe, jestli je to vůbec možné, takhle vykrádat, znásilňovat, osekávat a zjednodušovat rockové písně, které tím, že nebudou hrány na kytaru, ztratí veškerý náboj a krásu.

No a co se nestalo - včera jsem zapnul rádio (obvykle stanici Beat, avšak několikrát do měsíce naladím Evropu 2, abych věděl, co je teď v kursu), kde hráli píseň Beds are burning (na Evropě 2). Tuto píseň mám rád, ani nevím proč. V listopadu loňského roku mi dokonce, linouce se z reproduktorů (DOST UŽ BON JOVIHO!), zkrátila ve vyprodané Sportovní hale čekání na koncert kapely Deep Purple. V rádiu však hráli 'moderní nadupanou megaverzi', kde do rytmu tucy tucy zpívala žena (!) s hlasem jak cirkulárka (!!!). Kdyby aspoň moderátor řekl, že jde o předělávku písně kapely Midnight Oil...Nic. Jen prý nová vypalovačka.

Nechápu popularitu raveové vlny a už vůbec nechápu ty pobeďarovaný nagelovaný prasata (sorry, Gigi d'Agostino, stará vojno, jinak ale lidi, kteří dělají s hudbou takové věci, nazvat nemohu), který písně určené kytaře doma v zasmrádlém pokoji u nadupaného počítače předělají do syntetizátorů a pak s tím hurá na dýzy. Třikrát fuj všem coververzím a největší fuj těm blbečkům, kteří předělali Midnight Oil. Kdo z vás, drazí čtenáři, si vzpomene, jak na závěrečném ceremoniálu olympijských her v Sydney zpívali Midnight Oil naživo?

Čeští novináři
17.04.2004 — Jaroslav Konas
unesení v Iráku jsou volní. To se nám všem, kteří Michala Kubala osobně vůbec neznáme, ale poslední týden jsme se o něj strachovali jako by byl hlavou rodiny, hrozně moc ulevilo. Osobně nic proti němu nemám, naopak jej velmi, opravdu VELMI respektuji a jeho odvahu pracovat v Iráku považuji za neocenitelnou. Ale nechápu rádobyvlastence, kteří před pár dny vytrubovali do světa, že v Iráku byli uneseni "tři Češi, chápete, tři ČEŠI, at si unášej Američany, ty tam do nich střílej".

Nesmíme brát únos jako útok na lidská práva nějakých Čechů. Jde o omezení svobody civilního obyvatelstva, osob, které v Iráku nepracují ani pro jednu stranu. Ať už je unesený Ital, Čech, Japonec nebo Američan, nesmíme to brát jako útok na obyvatele té země, ze které novináři pochází, protože ti, kteří nevináře (krásný překlep) unáší, jsou primitivní srabi, kteří nedělají rozdíly mezi lidmi.

Banda Arabů, která unese metr šedesát velkého japonce a požaduje stažení vojsk, je banda srabů. Jestliže ve své zemi nechtějí spojenecká vojska, měli proti nim bojovat, ještě když byli organizovaní a říkali si armáda. Jenže oni se raději rozutekli, rok byli schovaní, někteří možná před kamerami botou mlátili do podobizny Saddáma a teď zaplatili nějakému taxikáři, aby jim přímo pod nos dovezl nic netušící novináře. To je jedno odkud, hlavně že budeme hrdinové! Zastřelit italského novináře a ostatní rukojmí ukazovat veřejnosti, tomu teda říkám odboj!

A ten taxikář je taky debil, protože si nechal od únosců za dovezení Kubala, Klímy a Pohanky zaplatit, vědomě je tedy vezl do zajetí, na pár minut se tak stal členem odboje a pak dalším novinářům říkal o tom, jak byli na cestě do hotelu přepadeni. Proč se s novináři baví, když je zároveň přechodný únosce jejich kolegů a nemá je tak rád?

Únosy novinářů bohužel k válce patří stejně tak jako například šikana obyvatelstva. Oboje je bezcenné a zbytečné. Navrhuji únoscům, aby neunášeli novináře, ale zkusili třeba krást pneumatiky z amerických armádních vozidel. Pak si možná řeknu, že jsou opravdu odvážní.

Čeští novináři
16.04.2004 — Jaroslav Konas
unesení v Iráku jsou volní. To se nám všem, kteří Michala Kubala osobně vůbec neznáme, ale poslední týden jsme se o něj strachovali jako by byl hlavou rodiny, hrozně moc ulevilo. Osobně nic proti němu nemám, naopak jej velmi, opravdu VELMI respektuji a jeho odvahu pracovat v Iráku považuji za neocenitelnou. Ale nechápu rádobyvlastence, kteří před pár dny vytrubovali do světa, že v Iráku byli uneseni "tři Češi, chápete, tři ČEŠI, at si unášej Američany, ty tam do nich střílej". Nesmíme brát únos jako útok na lidská práva nějakých Čechů. Jde o omezení svobody civilního obyvatelstva, osob, které v Iráku nepracují ani pro jednu stranu. Ať už je unesený Ital, Čech, Japonec nebo Američan, nesmíme to brát jako útok na obyvatele té země, ze které novináři pochází, protože ti, kteří nevináře (krásný překlep) unáší, jsou primitivní srabi, kteří nedělají rozdíly mezi lidmi. Banda Arabů, která unese metr šedesát velkého japonce a požaduje stažení vojsk, je banda srabů. Jestliže ve své zemi nechtějí spojenecká vojska, měli proti nim bojovat, ještě když byli organizovaní a říkali si armáda. Jenže oni se raději rozutekli, rok byli schovaní, někteří možná před kamerami botou mlátili do podobizny Saddáma a teď zaplatili nějakému taxikáři, aby jim přímo pod nos dovezl nic netušící novináře. To je jedno odkud, hlavně že budeme hrdinové! Zastřelit italského novináře a ostatní rukojmí ukazovat veřejnosti, tomu teda říkám odboj! A ten taxikář je taky debil, protože si nechal od únosců za dovezení Kubala, Klímy a Pohanky zaplatit, na pár minut se tak stal členem odboje a pak dalším novinářům říkal o tom, jak byli na cestě do hotelu přepadeni. Proč se s novináři baví, když je zároveň přechodný únosce jejich kolegů a nemá je tak rád? Únosy novinářů bohužel k válce patří stejně tak jako například šikana obyvatelstva. Oboje je bezcenné. Navrhuji únoscům, aby neunášeli novináře, ale zkusili třeba krást pneumatiky z amerických armádních vozidel. Pak si možná řeknu, že jsou opravdu odvážní.

Čeští novináři
16.04.2004 — Jaroslav Konas
unesení v Iráku byli již propuštění. To se nám všem, kteří Michala Kubala vůbec neznáme, hrozně moc ulevilo. Osobně nic proti němu nemám, naopak jej velmi, opravdu VELMI respektuji a jeho odvahu pracovat v Iráku považuji za neocenitelnou. Ale nechápu rádobyvlastence, kteří před pár dny vytrubovali do světa, že v Iráku byli uneseni "tři Češi, chápete, tři ČEŠI, at si unášej Američany, ty tam do nich střílej". Nesmíme brát únos jako útok na lidská práva nějakých Čechů. Jde o omezení svobody civilního obyvatelstva, osob, které v Iráku nepracují ani pro jednu stranu. Ať už je unesený Ital, Čech, Japonec nebo Američan, nesmíme to brát jako útok na obyvatele té země, ze které novináři pochází, protože ti, kteří nevináře (krásný překlep) unáší, jsou primitivní srabi, kteří nedělají rozdíly mezi lidmi.

Banda Arabů, která unese metr šedesát velkého japonce a požaduje stažení vojsk, je banda srabů. Jestliže ve své zemi nechtějí spojenecká vojska, měli proti nim bojovat, ještě když byli organizovaní a říkali si armáda. Jenže oni se raději rozutekli, rok byli schovaní, někteří možná před kamerami botou mlátili do podobizny Saddáma a teď zaplatili nějakému taxikáři, aby jim přímo pod nos dovezl nic netušící novináře. To je jedno odkud, hlavně že budeme hrdinové! Zastřelit italského novináře a ostatní rukojmí ukazovat veřejnosti, tomu teda říkám odboj! A ten taxikář je taky debil, protože si nechal od únosců za dovezení Kubala, Klímy a Pohanky zaplatit, na pár minut se tak stal členem odboje a pak dalším novinářům říkal o tom, jak byli na cestě do hotelu přepadeni. Proč se s novináři baví, když je zároveň přechodný únosce jejich kolegů a nemá je tak rád?

Únosy novinářů bohužel k válce patří stejně tak jako například šikana obyvatelstva. Oboje je bezcenné. Navrhuji únoscům, aby neunášeli novináře, ale zkusili třeba krást pneumatiky z amerických armádních vozidel. Pak si možná řeknu, že jsou opravdu odvážní.

Naši poslanci
27.03.2004 — Jaroslav Konas
odhlasovali zákon, že se v televizi, rozhlase a médiích vůbec musí mluvit spisovně. Po zákoně, který v plném znění zní: "E. Beneš se zasloužil o stát.", tak dokázali v krátkém čase vymyslet další kravinu. Komerční rádia a rozhlasové stanice mají právo mluvit nespisovně, jediné riziko je, že kvůli tomu mohou ztratit posluchače. Poslanci ČSSD a vůbec celé koalice se zařekli, že s komunisty nebudou spolupracovat. Ale jakmile komunistická poslankyně Levá přednesla návrh tohoto zákona, skoro všichni zvedli packy nahoru a souhlasně přikyvovali. Je ostuda, že s návrhem zákona odhlasovaným většinou sněmovny nepřišel někdo z koalice, ale komunisté.

V padesátých letech minulého století to byli právě komunisté, kteří zprznili náš jazyk, omezili svobodu projevu a mnoho slov nahradili nicneříkajícími zkratkami, které i dnes připomínají spíš nějaké seskupení náhodně zvolených písmen. A dneska se o to snaží znovu. Proč je vůbec ti poslanci poslouchají? Měli Levou, když přišla s návrhem zákona, vypískat nebo alespoň měli demonstrativně odejít ze sněmovny.

A poslední fakt, který podtrhuje absurditu zákona: nejhorší češtinu používají tradičně politici. Směs české úředničiny se slovy, kterým normální občan sotva rozumí, trochu angloamerikanismů a zamotat to tak, aby výsledná věta vyzněla tak, že se na tom pracuje, je to v jednání. Tihle lidé by neměli rozhodovat o tom, kdo má a nemá mluvit spisovně.

Senát vrátil sněmovně k přepracování "zákon Beneš", doufám, že se podobně zachová v případě zákona o spisovné češtině. A pak že je senát zbytečný!

Minulé pondělí
22.03.2004 — Jaroslav Konas
si asi dvanáctiletý chlapec vedle mě v autobuse četl Blesk. Rád se dívám po lidech, co čtou. Ne, že bych jim civěl přes rameno, jen zvednu oči, podívám se do klína na rozečtenou knihu či noviny, pak krátce do tváře čtenáře a znovu se vrátím ke svým Lidovkám. nebudu teď rozebírat, jací lidé čtou Blesk a jací hospodářské noviny, takové téma by si zasloužilo spíš samostatný článek. Zarazilo mne, že ten chlapec v novinách (Dá se vůbec Blesk nazývat novinami?) četl reportáž z veletrhu erotikou, vedle textu byly dvě fotografie. Na jedné byla polonahá dívka a její ňadra se smála na malého čtenáře, na druhé fotografii předváděl muž se ženou na pódiu soulož, a to včetně věrohodných grimas.

Okamžitě mi v hlavě vyvstala spojitost s již polozapomenutou aférou odhaleného ňadra zpěvačky Janet Jacksonové. Pamatujete si, jak se 'všichni' Američané rozčilovali a zapřísáhlí antiamerikanisté aféry využili, aby na chvíli mohli tvrdit, že protesty Američanů jsou důkazem utlačování jejich svobody a že je to jasný důkaz totalitního myšlení a podobné plky. Všem, kteří to tvrdili a tvrdili, bych rád řekl, že lžou. Já jsem ve Spojených státech byl a vůbec jsem se nesetkal s tím, že by Američané měli něco zakázaného nebo že by se v televizi něco nesmělo vysílat. I porno jsem na kabelové televizi mohl sledovat. A chápu jejich rozhořčení nad odhaleným ňadrem (ne, neprotiřečím si). Je nutné si uvědomit jeden velmi důležitý fakt, ke kterému málokdo, mluví-li o této aféře, přihlíží.

Superbowl je svátek. Je vrcholem sportovní sezony a veškerých televizních přenosů. žádné sportovní utkání není pro Američany tak atraktivní, důležité a zajímavé. Jen považte, sto sedmdesát milionů lidí u televize! Všichni zobou popkorn, popíjí Diet Coke, někdy v jedné místnosti společně se sousedy z ulice a v ruce žmoulají sázkařské tikety. Celý rok na ten zápas čekali. „Mámo, vyvěš telefon, zamkni a pojď si sednout. Dneska je Superbowl!“ A teď si představte, že na tyhle lidi o přestávce bafne ňadro, tedy ta část ženy, která ve sportu nemá žádne užití a slouží jen k erotickým činnostem a kojení. „Mámo, co to má znamenat? Tys to přepla? Hoď tam fotbal!“

Škoda, že u nás v Čechách není žádný zápas co do emocí a obliby takový, aby se Superbowlem mohl být srovnáván. Ale přesto to zkusím. Jak byste reagovali, kdyby ve finále play off hokejové extraligy při kulturní vložce během přestávky z rozepnutého poklopce vykoukl Bohušovi Matušovi nebo Martinu Maxovi penis? Smáli byste se, že? Američané by se pravděpodobně také smáli, kdyby neprožívali ten zápas stokrát více. Snad jsem svůj názor vyjádřil jasně.

A ještě něco. TV Prima vysílá nový pořad, jakousi formu hitparády a reportáží ze světa hudby dohromady. Běží v sobotu odpoledne. Ze zvědavosti jsem se díval (obvykle televizi zapínám párkrát do roka) a musím říct, že pořad je mizerný. Na větší kritiku není místo, myslím, že stačí, když řeknu, že jsem v něm zaslechl slova 'kurva' a 'seru'. Tak vypadá pořad pro teenagery. My se máme Americe co vysmívat.

Vracel jsem se domů
26.02.2004 — Jaroslav Konas
a zastavili mě dva Romové, kluk a holka, staří mohli být stejně jako já. "Ej, nemáš prosimtě voheň?" zeptal se mne jeden a velmi opatrně se na mě díval. Když jsem začal šátrat po kapsách, pousmál se a když jsem vytáhl zapalovač a připálil mu, bylo na něm vidět, jak je rád, že konečně kouří. Ještě jednou se na mne upřímně zazubil, poděkoval a společně se svojí kamarádkou pokračovali v procházce Újezdem. A já si říkal: Tak tihle lidé na Slovensku rabují obchody? A pak jsem se musel zastydět, protože jsem je hodil do jednoho pytle, jak se říká.

Nevím, jestli jsem to už v nějakém úvodníku nepsal, ale problém rasové otázky není černobílý (vzhledem k vyznění textu je tohle hodně blbý slovní obrat). Pořád můžeme slyšet od lidí o kradoucích cikánech a z médií o soudech s mladíky, kteří spáchali rasově motivovanou vraždu. A všichni říkají, že cikáni kradou. Ano. Kradou. Já třeba zase kradu na daních, Hubáček prodává kradené mobily a Sobotková z práce v tašce pronáší tonery do tiskáren. Já ve skutečnosti na daních nekradu, jelikož jsem ještě pořád díkybohu student, ale hodil jsem se do jednoho pytle s ostatními Čechy. Ti loni na daních okradli stát údajně o osm miliard korun. Za to, že jsem se automaticky přiřadil ke skupině daňových podvodníků, se mi nic nestalo. Kdežto Rom, který za nic nemůže, je hodný, je chytrý, je třeba i mistr republiky v plavání naznak, přes tu držku stejně od někoho dostane, protože je prostě cikán a cikáni kradou a jsou černý a ať táhnou do Anglie.

Ne-e. Takhle to nepůjde. Jakmile víme, že nás někdo okradl, musíme jej nahlásit na policii a předat záležitost k soudu. Jedině tak přestane být několik desítek tisích nevinných Romů osočováno z věcí, které neudělali a tíhu viny na svoje ramena vezmou jen ti, kteří krádež opravdu spáchali. A mimochodem, Češi kradou jako straky a já si myslím, že nadáváním na Romy se snaží odvést pozornost od svých hříchů. Ale nebudu všechny házet do jednoho pytle.

Do Evropy s Black Milk!
16.02.2004 — Jaroslav Konas
Maďarští politici dostali výborný nápad, jak oslavit vstup do Evropské unie. Na poslední dubnový den letošního roku chystají obrovský koncert, na kterém by vystoupil jeden interpret z každé členské země, tedy celkem dvacet pět evropských megastar (někteří interpreti jsou megastar jen v regionálním měřítku). Pořadatelé počítají s účastí až 150 000(!) lidí a už několik týdnů na stránkách eurokoncert.hu můžou návštěvníci hlasovat a rozhodovat, kdo na koncertu nakonec vystoupí. Jakkoliv skvělá je myšlenka tohoto megaeurokoncertu, já na ní vidím několik chyb.

Pokud pořadatelé plánují festival, kde vystoupí hudebníci z různých zemí, většinou se snaží pozvat takové interprety, kteří by divákům představili muziku, která je v oné zemi populární permanentně a jaksi zakořeněná, a ne popové hvězdičky, které zrovna v tu dobu dominují rozhlasovým hitparádám. Podle hlasujících by mělo Českou republiku zastupovat dívčí trio (záměrně neříkám skupina) Black Milk. Děvčata vedou o dvě stě hlasů před skupinou Kabát (ještě lepší reprezentant) a na chvostu ankety se krčí Lucie Bílá. No, nevadí. Proč tam neposlat Fleret? Vladimíra Mišíka? Bratry Ebeny? Pražský výběr? Když už chtějí návštěvníci vidět a slyšet úspěšné a prodávané muzikanty, tak proč ne Čechomor? Jmenované kapely mají svůj styl a osobitý přístup k muzice, a ten na takových megaakcích o dobrém výkonu rozhoduje.

Ono totiž nebude jednoduché rozeznat, který interpret je z Česka, Německa, Irska nebo Malty. Vystoupí-li na pódiu ihned po sobě Black Milk (ČR), Tizziano Ferro (Itálie), Scooter (Německo), Alcazar (ty bych nepozval ani na tancovačku v Horní dolní) ze Švédska, Sylver z Belgie, DJ Ötzi z Rakouska, Junior-Senior z Dánska, HIM z Finska nebo Las Ketchup ze Španělska, nastane v hlavě posluchače takový maglajz, že nebude tušit, zda jde o prezentaci hudebníků z členských států nebo nějakou přiblblou hitparádu naživo.

Jsou i jisté výjimky. Polemic ze Slovenska a Manu Chao z Francie. Za Velkou Británii měl vystoupit dokonce David Bowie, pořadatelé jej však ani nezařadili do ankety. Místo něj vystoupí někdo z trojice Atomic Kitten, Blue nebo Sugababes, hlasování v současné době vedou druzí jmenovaní. Do konce hlasování chybí ještě jeden měsíc a lze jen doufat, že hlasující dostanou rozum. Je vidět, že ačkoliv chce být Evropa jednotná a suverénní, mladá generace a naděje jednoté evropy se klidně pohupuje pod taktovkou MTV, VH1 a Viva TV. To už raději tu Lucii Bílou.

Jan Kraus
03.02.2004 — Jaroslav Konas
se v posledním čísle časopisu Týden rozčiluje, že se voleb do Evropského parlamentu chtějí účastnit i Vladimír Železný nebo Viktor Kožený.

Já říkám - proč ne? Žijeme přece ve svobodné zemi a kandidovat může kdokoliv, má-li dost odvahy. Smutný příběh je, že víc odvahy na kandidaturu do EP mají lidé jako Dolly Buster nebo Vladimír železný než například pan Medek. Ale co. Mně nebude vůbec vadit, když budou v EP za Českou republiku poslanci Kožený, Železný, Busterová a klidně i ti komunisté. Ať v Bruselu vidí, jaký jsme hovada, že jsme si je zvolili. Pravděpodobně tito poslanci budou věrohodnějšími zástupci lidu než například Jiří Dinstbier. Jan Kraus se může rozčilovat a já s ním plně souhlasím, ale respektuji hlasování občanů. A až mi nějaký Evropan (záměrně nepužívám slova jako Francouz nebo Rakušan) bude vytýkat, jaké strašné poslance jsme do Bruselu poslali, já budu moct zvednout dlaně do úrovně ramen a říct: "Já jsem je nevolil." Docela se na tu chvíli těším.

Raději bych však byl, kdybych o někom mohl prohlásit s hrdostí: "Toho jsem volil já!" Víte o někom takovém?

V některých věcech
19.01.2004 — Jaroslav Konas
s tvrzeními vycházejícími z Vatikánu nesouhlasím. Antikoncepci považuji za jeden z nejdůležitějších vynálezů lidstva (ještě zjistit, jak ji rozšířit do zemí třetího světa) a postoje vůči homosexuální menšině mi přijdou, jakoby se od středověku nezměnily. Ovšem nemohu nesouhlasit s názorem na klonování. Od doby, kdy člověk začal myslet, výjimal se svojí jedinečností (totalitní režimy vynechme). A dnes, při představě, že po Praze bude běhat osm Konášů, se mi dělá trochu mdlo.
Ráno jsem četl noviny. Psali v nich o britském doktorovi, který umístil ženě do dělohy klonované embryo člověka. A aby to nebylo málo, ten doktor dokonce nabízí párům dva plody, z jednoho by se narodilo normální dítě a druhý plod by zůstal nevyvinutý, zmražený a uschován pro transplantaci svých zdravých buněk do těla svého 'dvojčete', a tak by se mohly léčit různé nemoci. Když si představím, že bych se tatkto narodil, v osmnácti letech onemocněl nějakým virem, jel bych do nemocnice, kde by doktoři z mrazáku vytáhli pětimilimetrové 'něco', co mohlo být mým bratrem, z toho 'něčeho' odejmou buňky, které mi následně budou transplantovány a já budu opět zdravý, tak jsem hodně konsternovaný a znechucený. Přijde mi to jako nějaký béčkový sci-fi film.

Kam až to zajde? Za pár desítek let budou třeba děti v prášku. Žena jej spolkne, pak si pár měsíců počká a bude se konečně moci nazývat maminkou. Bude se vlastně v takovém případě moci vůbec nazývat maminkou? Ne, prášek je hodně naivní představa. Spíš se děti budou prodávat v čípku (No, tak tohle je už vážně nechutný!!!). Klonování je nebezpečná věc. Naštěstí se o zplození lidského klonu pokouší jen pár doktorů ve svých soukromých klinikách. Kdyby bylo klonování lidských embrií programem dotovaným třeba vládou Spojených států, to by byl teprve průšvih.

Koho dnes zajímá nějaký Vatikán?

V některých věcech
19.01.2004 — Jaroslav Konas
s tvrzeními vycházejícími z Vatikánu nesouhlasím. Antikoncepci považuji za jeden z nejdůležitějších vynálezů lidstva (ještě zjistit, jak ji rozšířit do zemí třetího světa) a postoje vůči homosexuální menšině mi přijdou, jakoby se od středověku nezměnily. Ovšem nemohu nesouhlasit s názorem na klonování. Od doby, kdy člověk začal myslet, výjimal se svojí jedinečností (totalitní režimy vynechme). A dnes, při představě, že po Praze bude běhat osm Konášů, se mi dělá trochu mdlo.

Ráno jsem četl noviny. Psali v nich o britském doktorovi, který umístil ženě do dělohy klonované embryo člověka. A aby to nebylo málo, ten doktor dokonce nabízí párům dva plody, z jednoho by se narodilo normální dítě a druhý plod by zůstal nevyvinutý, zmražený a uschován pro transplantaci svých zdravých buněk do těla svého 'dvojčete', a tak by se mohly léčit různé nemoci. Když si představím, že bych se tatkto narodil, v osmnácti letech onemocněl nějakým virem, jel bych do nemocnice, kde by doktoři z mrazáku vytáhli pětimilimetrové 'něco', co mohlo být mým bratrem, z toho 'něčeho' odejmou buňky, které my následně budou transplantovány a já budu opět zdravý, tak jsem hodně konsternovaný a znechucený. Přijde mi to jako nějaký béčkový sci-fi film.

Kam až to zajde? Za pár desítek let budou třeba děti v prášku. Žena jej spolkne, pak si pár měsíců počká a bude se konečně moci nazývat maminkou. Ne, prášek je hodně naivní představa. Spíš se děti budou prodávat v čípku (No, tak tohle je už vážně nechutný!!!). Klonování je nebezpečná věc. Naštěstí se o zplození lidského klonu pokouší jen pár doktorů ve svých soukromých klinikách. Kdyby bylo klonování nějakým programem dotovaným třeba vládou Spojených států, to by byl teprve průšvih.

Koho dnes zajímánějaký Vatikán?

Skončila novoroční euforie
09.01.2004 — Jaroslav Konas
a veškerá předsevzetí vzala za své. No schválně - kdo z vás ještě stále dodržuje to, co si během silvestrovské noci předsevzal? Dále se kouří, pije, nehubne (nebo se hubne už několik let a pořád ne a ne ta kila shodit...). Slavil jsem Silvestra s kamarády v Moravském Krumlově a téměř všichni si řekli, že v tom roce 2004 už vážně nebudou kouřit a chodit na pivo (asi proto se všichni tak mocně opíjí už před silvestrovskou půlnocí). Ve čtvrtek večer se nás v hospodě díky tomu sešla ani ne třetina, kdežto v sobotu už nebylo nikoho, kdo by si nedal během posledních pár dnů pivo. A to nemluvím o cigaretách, hned po půlnočním odpálení rachejtlí se vesele kouřilo a nad ránem pár chudáků, kteří chtěli s tím kouřením vážně seknout, po nás somrovalo cigaretu.

Uvědomil jsem si ale jednu vážně zajímavou věc. O silvestrovské půlnoci mají lidé (teď nemyslím ty střízlivé) ve zvyku zpívat hymnu. Ale schválně - není divné zpívat českou hymnu a přitom si říkat, že to cigáro bylo vážně poslední? Chápu zpěv hymny u příležitosti předávání medajlí mistrům světa v nějaké sportovní disciplíně, ale co dokázal ten zpívající chlap s lahváčem v ruce? A je vůbec interpretace hymny na místě, když Silvestr není státním svátkem ani žádným výročím historické události vztahující se k naší zemi?

Já zatím už několik let dodržuji jediné předsevzetí - že na Nový rok si nebudu brát k srdci žádná předsevzetí. Člověk musí přestat ihned, chce-li se něčeho zbavit. Vlak mi totiž může odjet, když se na peróně budu dlouho loučit.

Mám ve zvyku poslouchat rádio,
18.12.2003 — Jaroslav Konas
když se koupu. U mne teto obřad čistoty těla probíhá většinou ve večerních hodinách, a to právě běží různé hitparády, rádio Beat pouští dokonce celé desky, Český rozhlas dvě nabízí mluvené slovo jen občas protnuté písničkou. Na Evropě dvě nedávno hráli písničky na přání. A nějaký Michal chtěl zahrát písničku svojí ženě. Ha, nějaký romantik, řekl jsem si, teď po večeři s milovanou chotí sedí u stolu nad skleničkou víná a povídá si s ní třeba o uplynulém týdnu. Jako zvukovou kulisu kulisu si zapnuli rádio a naladili Evropu 2.

I řekl jsem si, naložený při tom v horké vodě jako utopecen v láku (zajímavé přirovnání), že ten chlap má docela dobrý nápad. V půl osmé večer nikde květinu nesežene, tak nechá ženě zahrát aspoň nějakou pěknou písničku. Nechal zahrát nějakou věc od Gigi d'Agostina (napsal jsem to správně?) a z reproduktorů (jeden už vlastě přes půl roku nefunguje) mého bakelitového rádia se začaly valit takové ty tuctuctuc zvuky poskládané do tříminutové písničky. No hrozný. A já se začal nahlas smát, dokonce na dveře koupelny zaklepala mamka a zahuhlala cosi jako "Jsi v pořádku?". Představil jsem si totiž ty dva, jak sedí u toho stolu, drží se za ruce a dívají se sobě do očí.

On: "Lásko, tahle je pro tebe."
Ona: "Miluju tě!"

A přitom oba kývou hlavami do rytmu. One, two, three, tarara tuc tuc tarara. Tomu říkám romantika.

V roce 2014: "Ahoj, Leoši, tady Jarda. Chtěl bych zahrát svojí ženě Vendulce (Aničce, Pavlínce, Kačence,...) něco od Raye Charlese."

Už vidím, jak se mi ty nagelovaný palice, co to zrovna poslouchaj a čekaj na novej hit Helenky Vondráčkový "Z hrobníkovy lopaty šup na taneční parkety", smějou.

V sobotu večer
07.12.2003 — Jaroslav Konas
jsem v Petrovicích u kamarádky sledoval předávání slavíků. Ta slečna byla sama doma, pozvala si tedy pár přátel za účelem uspořádání večírku ne nepodobnému těm z levných komedií pro teenagery. Po čtvrt hodině se však vypil veškerý alkohol (suché červené víno v pet lahvi) a všichni jsme sedli znuděni k televizi. Leoš Mareš se právě loučil s diváky a pozval na podium vzácného hosta. Do kamer vběhl hudební patvar (záměrně neříkám hudební skupina) Karma a jejich černovlasý zpěvák začal zpívat něco jako sladké mámení...UH!

Koukal jsem jako blbec na chorvatské mutanty jménem Neno, Pipi a Tara a nechápal jsem, proč se ve finále slavíka nezpívá česky. A když už tam musí být zahraniční host, tak někdo normální, ne klávesák, tanečníko-zpěvák a zpěvačko-tanečnice, kteří v písničce (coveru Heleny Vondráčkové!...Nebo Jitky Zelenkové? Já nevím...)zpívají tu česky, tu chorvatsky a najednou anglicky, pak zase česky, anglicky a chorvatsky. A to všechno během tří minut.

Jakkoliv s výsledky ankety nesouhlasím, chápu její tvůrce. Reklamy na dálnici nestačí, zpěvák svázaný smlouvami se Sony Music nebo EMI musí být vidět. Zlatý slavík (nebo český nebo co) jakoby zpěváky divákovi nabízel přímo na zlatém podnose. A co ti spadající pod Indies?

Těším se, jak si na slavíkovi v pondělí smlsnou noviny.

Šel jsem do obchodu
26.11.2003 — Jaroslav Konas
s elektronikou a ve vchodu začaly blikat a nepříjemně pípat takové ty kovové obruče, které mají za úkol odhalit zloděje. V jiném obchodě jsem si totiž koupil náplň do tiskárny a ta dala obručím nějakým magnetickým štítkem povel k vřískání.

Všichni kolem se začali dívat mým směrem a záhy na mne. Prodavači, návštěvníci i kolemjdoucí. Ten pohled plný opovržení a zloby, takové to: "Hele, zloděj! Tak mladej, a už krade!" Okamžitě jsem zrudl a cítil se trapně kvůli těm pohledům. Jediný, kdo se ke mně choval hezky, byl pán z ochranky. Ten jediný totiž věděl, že obruče se rozkřičely v momentě, kdy jsem do obchodu vcházel. Byl na mne tedy slušný a asi trochu chápal mé pocity. Věc se vysvětlila, pán z ochranky odkódoval můj batoh i s náplní do tiskárny a já mohl konečně vejít mezi regály s elektronikou. Ještě chvíli jsem měl krev ve tváři, jakobych ztropil nějakou ostudu. Ale to je normální, takhle by se na mém místě cítil každý člověk.

Nedávno proběhla médii zpráva o náchodském radním (jediná TV Nova neuvedla v reportáži jeho jméno), který v samoobsluze kradl sýr(!) v hodnotě šestnácti, dokonce snad i sedmnácti korun. Všude na západě by byla jeho politická kariéra u konce a on by se z radnice musel poroučet. Všichni se na něho dívali jako na zloděje, takové to:"Hele, on krade! Ježišmarjá!", měl tedy důvod propadnout se studem do země. Ale co udělal on? Chycen při činu se smál (později i novinářům), že se mu prý stejně nic nestane! Vzal si dovolenou, na kradení sýrů se zapomnělo a on už znovu sedí na radnici.

Je tohle normální?

Tak nám začaly Vánoce,
01.11.2003 — Jaroslav Konas
alespoň podle papírových hvězd Orion, které teď září do ulice z každého třetího okna. Vždyť je teprve první listopad, řekne si střízlivý člověk. Ale reklama, ta zubatá potvora, znehodnocuje tímto vánoční svátky. Už jednou reklama znásilnila Vánoce, na začátku dvacátého století. Oblékla Santu Klause do barev Coca-Coly, trošku (hodně) mu přidala kolem pasu, začervenala obličej a tak zůstal do dnešní doby.

Obecně nemám rád reklamy, ale oceňuji, když někdo vymyslí takovou reklamní kampaň, která nenutí lidi jít si koupit daný výrobek, jako třeba před rokem proběhnuvší hledání štěněte Staropramenu, kdy se někde u Benešova sešlo několik desítek (snad i stovek) pivařů, kteří v dané oblasti podle indicií vycházejících v tisku pod hlavičkou placená inzerce hledali zakopaný sud piva. To byl báječný nápad! Stokrát lepší než pan opravář Bláha, který půl národa nutí prodloužit život pračce (mimochodem, herecké výkony jsou v té reklamě naprostou světovou raritou, neboť zde nejde o přehrávání, ale o PODHRÁVÁNÍ; ne, pane Bláho, Vám to jde!).

A stejné je to s papírovou hvězdou. Lidé nejdou a nekupují sušenky. Jen lepí kus papíru do okna a doufají, že něco vyhrají. Jaký ale budou mít pocit, až budou do oken lepit papírové sněhové vločky, které děti vystříhaly ve školní družině? Máme zapotřebí kazit si atmosféru Vánoc slepou nadějí krátké finanční injekce? Asi ano, když je kouzelná hvězda vidět v každé ulici desetkrát.

Je mi smutno.

V autobuse
22.10.2003 — Jaroslav Konas
jsem seděl u zamlženého okna a četl noviny. Měl jsem to domů ještě nějakých dvacet minut, tedy dost času na to dočíst si Úterý Miroslava Macka. Proti mně si sedla dívka. Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. jak ta byla nádherná! Mám rád ženy, jejichž obličej se nepodobá tomu MODELU TVÁŘE z pánských časopisů, a přesto je přitažlivý. Bůh musí být génius, když dokáže stvořit tak krásnou dívku. Chvíli jsem se opět věnoval novinám, pak rukávem bundy setřel zamlžené sklo a díval se ven.

Ven, to znamenalo kamsi dopředu, abych koutkem očí mohl decentně pozorovat ji. Klopil jsem zrak, když na mne pohlédla, stejně tak klopila zrak ona, když já se podíval na ní. Znovu jsem se zadíval z okna. Ta překrásná slečna se na mne dívala. Ach ano, proč to nepřiznat, mužská ješitnost v tu chvíli laskala mé ego.

Jinak mne ta slečna vlastně ani nezajímala, vlastně mne trochu odpuzovala tím, že - když její oči nehledaly mé - neustále mluvila do mobilního telefonu, psala esemesky a hrála na displeji nějakou digihru. Vrátil jsem se tedy k rozečteným lidovkám, v kterých pan Macek psal cosi o špatné úrovni lidí na ministerstvu zdravotnictví.

Autobus zastavil na Vaňhově, slečna se zvedla a vystoupila. Zmizela z mého života, ve kterém se jenom tak mihla. Já ji nechytil za kabát, nepožádal ji o číslo (vlastně ani nemám mobil a kdybych ji poprosil o adresu, vypadal bych jako naprostý pitomec). Jen jsem se na ní ještě jednou podíval. Vlastně ne na ní, já se pouze kochal její krásou.

Povím vám o jedné z věcí, které se mi na životě líbí. Že na krásu člověk naráží tam, kde by ji vlastně ani nečekal. A krása, která člověka překvapí, zapíše se do jeho duše hlouběji než krása očakávaná nebo neustálá.

V autobuse
22.10.2003 — Jaroslav Konas
jsem seděl u zamlženého okna a četl noviny. Měl jsem to domů ještě nějakých dvacet minut, tedy dost času na to dočíst si Úterý Miloslava Macka. Proti mně si sedla dívka. Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. jak ta byla nádherná! Mám rád ženy, jejichž obličej se nepodobá tomu MODELU TVÁŘE z pánských časopisů, a přesto je přitažlivý. Bůh musí být génius, když dokáže stvořit tak krásnou dívku. Chvíli jsem se opět věnoval novinám, pak rukávem bundy setřel zamlžené sklo a díval se ven. Ven, to znamenalo kamsi dopředu, abych koutkem očí mohl decentně pozorovat ji. Klopil jsem zrak, když na mne pohlédla, stejně tak klopila zrak ona, když já se podíval na ní. Znovu jsem se zadíval z okna. Ta překrásná slečna se na mne dívala. Ach ano, proč to nepřiznat, mužská ješitnost v tu chvíli laskala mé ego. Jinak mne ta slečna vlastně ani nezajímala, vlastně mne trochu odpuzovala tím, že - když její oči nehledaly mé - neustále mluvila do mobilního telefonu, psala esemesky a hrála ne displeji nějakou digihru. Vrátil jsem se tedy k rozečteným lidovkám, v kterých pan Macek psal cosi o špatné úrovni lidí na ministerstvu zdravotnictví. Autobus zastavil na Vaňhově, slečna se zvedla a vystoupila. Zmizela z mého života, ve kterém se jenom tak mihla. Já ji nechytil za kabát, nepožádal ji o číslo (vlastně ani nemám mobil a kdybych ji poprosil o adresu, vypadal bych jako naprostý pitomec). Jen jsem se na ní ještě jednou podíval. Vlastně ne na ní, já se pouze kochal její krásou. Na životě se mi líbí jedna věc. Že na krásu člověk naráží tam, kde by ji vlastně ani nečekal. A krása, která člověka překvapí, zapíše se do jeho duše hlouběji než krása očakávaná nebo neustálá.

Invex 2003 - jaký byl?
10.10.2003 — Jan Soukup
Krásné hostesky, málo novinek a arogance.

Myslím, že je zbytečné, abych hovořil o všude zmiňované "Nudě v Brně" a faktu, že letošní Invex 2003 opět přinesl méně inovací. Po mnoha letech pravidelných návštěv veletrhu to beru jako fakt, kterým se nenechám znechutit. Invex již není prvotním poskytovatelem novinek, které nás svrhnou na kolena (a málo co by nás na ně "položilo", protože jsme z technologického rozvoje okolo nás velmi zmlsaní). Žhavé novinky dojdou ke každému dříve z internetu, či jiných médií a veletrhy už jsou jen místa, kde si tyto věci můžeme "osahat".

Docela nechápu jeden fakt - ubývá vystavovatelů, přibývá stížností, ale Invex navštěvuje čím dál tím více lidí!

A co Retardér a Invex?
Musím říci, že mě docela zaskočila špatná nálada redakce, kterou nejspíše způsobili výše zmíněné problémy. O to horší je, že arogance a nechuť doprovázela i některé vystavovatele. O náladě lidí na Invexu by měl pojednávat připravovaný článek. Dále na vás chystáme přehled zajímavých produktů např. přenos dat a Internetu po elektrické síti nebo nástroje pro opravu poškrábaných CD. Během několika dnů uveřejníme soutěž o nejkrásnější hostesku. Bude zveřejněna jakmile Zdeňek Buřič dodá materiály.
A jak by zněl konečný verdikt? Zklamali jak vystavovatelé, tak návštěvníci, kteří svými bujnými "megalomanskými" představami zklamali sami sebe.

Stál jsem uprostřed Mánesova mostu
09.10.2003 — Jaroslav Konas
a tiše se díval, jak Vltava tmavne pod usínajícím sluncem. Praha je nádherná, když se stmívá. Překrásná, říkal jsem si a nemohl odtrhnout oči od tmavnoucí hladiny, která s šedivím nebem dělila můj pohled vedví. A přes to šedivé nebe najednou přeletělo hejno vlaštovek. Vylétly vysoko nad stromy na nábřeží a ještě naposledy zakroužily nad Vltavou. Půl roku ji neuvidí. Jak já si v ten moment přál mít křídla! Rozepnout a odhodit bundu a odletět s nimi do teplých krajin! Ne. Dál jsem z mostu pozoroval Prahu a Karlův most, na kterém turistů s každou minutou ubývalo.

Bůh nám nedaroval křídla. Možná si přál, abychom křídel dosáhli vlastní silou a vůlí. Možná chtěl nechat sílu a krásu tvorů vyrovnanou. Člověk, měl-li by totiž křídla, stal by se tvorem dokonalým. Je-li dosáhnuto dokonalosti, není třeba již pracovat, starat se, spěchat, být nervózní. Je-li dosaženo dokonalosti, automaticky je dosaženo vyrovnanosti a klidu. Od toho jsou ale jiné světy. Ty, kterým jsou ptáci tak blízko.

Server libimseti.cz
04.10.2003 — Jaroslav Konas
má pravidelně okolo pěti set návštěvníků. Funguje na principu hodnocení fotgrafií ostatních (převážně mladých) lidí. Fotografie nejsou umělecké ani nejde o zajímavé momentky z dovolené. Tak co mám hodnotit? Vzhled ostatních. Ano, já jednoduše můžu dát známku něčímu obličeji.

Neb člověk je dílo boží, nelíbí se mi tato stránka jako prostor pro egoistické modelky, které sbírají jednu desítku za druhou a jako místo, kde egoistické modelky bídně hodnotí dvěma body obličej brýlatého rachatického intelektuála (i když pochybuji, že intelektuál navštěvuje takovýto server). Zkusil jsem, co všechno stránka nabízí. Umístil jsem tam malou fotografii (tak malou fotku, že na ní skoro nic není poznat) a dostal jsem možnost vyplnit různé kolonky, které prozradí více o mé duši děvčatům chtivých seznámení.

Udělal jsem ze sebe notorického alkoholika a bezdomovce, který mluví jako dlaždič (prdelí v kolonkách bylo asi dvacet), sprostě jsem nadával na techno a politiky a já nevím co ještě. Divil jsem se, že to vůbec šlo vyplnit, ale hlavně, že to webmaster schválil! Po jednom dnu, kdy moji fotografii vysoce (ty brďo!) ohodnotilo třináct dívek, jsem svoji registraci zrušil a začal přemýšlet o úpadku civilizace. Mládež se méně a méně seznamuje v klubech nebo kavárnách. Na internetu si může vybírat jako v katalogu a když už si vybere, nechá si nejdřív protějšek ohodnotit bližním svým.

Hodnocení 7.9 je dobrý, tak já mu, Ančo, napíšu, jestli by si se mnou nechtěl zítra pokecat na četu, hm? Jasně, Lucko. Bude skvělej kluk, když si tak hezky vyplnil zájmový kolonky, ne?

Možná proto v kavárnách spíše čtu lidovky než abych míchaje vídeňskou kávu pozoroval okolo sedící slečny. Budou totiž večer pravděpodobně sedět před počítačem.

Byla teplá noc.
28.09.2003 — Jaroslav Konas
Něco po jedenácté. Město se úplně přikrylo tmou a nebýt pouličního osvětlení, splynulo by klidně a bez výčitek s černou oblohou. Jiří a Veronika se milovali. Leželi spolu v posteli a otevřené okno jakoby bylo narušitelem jejich intimního světa. Jejich vzdechy sem tam přerušil cinkot tramvaje. "Bože, kéž by to trvalo věčně!" přál si Jiří.

Jejich pohyby se náhle zastavily, vítr přestal lechtat záclonu a cinkot tramvaje, který se vzdaloval od jejich tmevé rozkoše, nyní zněl stejně. Takové tiché ššš...Možná by jim za chvíli začal ten zvuk lézt na nervy. Ale oni nedýchali, srdce nebušila. Nic. Jen jejich pohledy, které se navzdory tmě nemusely hledat, byly teď do sebe tupě vklíněny.

Rozkoš se bere po lžičkách. Díky, Lucko!

Stál jsem před knihkupetstvím Fišer
23.09.2003 — Jaroslav Konas
a prohlížel si nově vydané knihy vystavené ve výloze. Tu najednou kdesi za mými zady slyším hrubý mužský hlas: "No prosím, heleme se, kdo tu visí! Hubajda! Hubajda, hubajda!" Řekl jsem si, že jde zase další člověk, který musí do telefonu řvát jak na lesy. Ten muž se ale zastavil vedle mne a pokračoval v monologu, ačkoliv telefon v ruce neměl: "Tak Hubáček má zase novou knihu! Co to je? Boj o středomoří? Aha! Hubáček! My mu s chlapama řikáme Hubajda. Hubajda, Hubajda." Já se podíval vedle výlohy, kde visel obrovský modrý plakát avizující knižní novinku od jistého pana Hubáčka. Muž se snažil evidentně mi o něm prozradit víc, ale já dělal neslyšícího nebo spíše nerozumějícího turistu (to knihkupetství je v Kaprově ulici, tam, když potkáte Pražana, můžete si s ním pomalu potřást rukou, jaká je to náhoda). "Pochází z Olomouce! Takovej vousatej blb je to!" Muž byl viditelně sklamán mým nezájmem a odcházel. "Bydlí u nás na šestce, čůr..jeden!" stačil mi ještě oznámit, než zmizel za rohem a nechal mne samotného s mými myšlenkami. Začal jsem se sám sebe tázat, kdo že je ten Hubáček, když na něj nadává kolemjdoucí muž?

Chvíli mi trvalo vystřízlivění, pak jsem se sám sebe konečně zeptal, kdo že je ten kolemjdoucí (nevkusně oblečený) muž? Vzhledem k tomu, že mluvil jako dlaždič a dovolil si spisovatele a (podle obsahu knihy) historika označit za mužskou genitálii, řekl bych, že je jeden z těch lidí, kteří s chlapama sedí v hospodě a nadávají na úspěšnější, inteligentnější a (což s tím souvisí) bohatší sousedy, v tomto případě pana Hubáčka. Vezmeme-li v potaz vzdělání, tituly a úspěchy obou mužů, pak jako idiot a blb by se měl označit spíše ten kolemjdoucí muž než nějaký Hubáček. K tomuto závěru jsem ale došel až po půl hodině procházení se Prahou a usilovného myšlení. Kolik lidí ale k takvému závěru vůbec dojde? Kolik lidí si bude myslet, že ten Hubajda je fakt idiot, když to Franta včera říkal v hospodě?

A to jsem se byl jen tak projít...

Ještě jednou
17.09.2003 — Jaroslav Konas
se vrátím, ač nerad, do metra. Každé ráno přestupuji na Florenci, a kdo to místo zná, ví, že pod schody, na začátku toho obludného mírně klesajícího tubusu stávají revizoři. No a ráno, když vystoupím z metra jezdícího po trase B, jsou vidět dlouho před tím, než k nim dojdu, černý pasažér si jich tedy včas všimne a má šanci na uniknutí pokutě.

Nedávno jsem šel tím dlouhým tubusem a za mnou kráčel chlapec (podle hlasu měl tak čtrnáct, patnáct let) se svojí dívku (tzv. kinderliebe) a řekl jí: "Podívej, už tam zase stojí, čůr... jedni!" A dívka odpověděla: "No jo, zase buzerujou!" Šel jsem dál, kolem mě víc a víc lidí začalo nadávat. Jak tam zase ty parchanti stojí, jak je ser...Jestli je zastaví, tak jim ujede metro a že je to na h... Nechápu je. Zaprvé nadávají, dokud můžou, ale jakmile jsou tázáni na lístek, poslušně se shrbí a pokorně loví v kapse, baťohu či kufříku jízdenku. Ti, kteří ji nemají, nadávají v duchu dál, ale červenají se studem a trapností, vždyť je ten parchant chytil při činu. Nejsou to všichni, kteří jsou takhle sprostí, ale je jich moc. Zadruhé si cestující neuvědomuje, že revizor dělá svoji práci (která je mimochodem jako každá jiná) a chytá podvodníky, co se chtějí vozit zadarmo. Tím nabízí jakési zadostiučinění poctivým lidem, kteří ročně utratí za jízdné přes dva nebo tři tisíce korun. To jízdné je tak drahé mimojiné i z toho důvodu, že výdaje na provoz tím musí kompenzovat milionové ztráty za černé pasažéry. Ale vždyť revizoři jen kontrolují, jestli jsme poctiví a cestujeme podle pravidel? Tak proč na ně nadáváme nebo je nerespektujeme?

Nedivím se, že politici nerespektují nepsaná pravidla, zákony a především občany. Vždyť my, občané, jsme svým způsobem jejich revizory, my máme kontrolovat, jestli politici konají správně, jestli nepodvádí nebo se 'nevozí' na úkor a peníze jiných (což dělají často). Jak mohou respektovat občana, když jako občané nerespektovali revizory. Jak mohou být politici v budoucnu lepší, když už teď, když potkají cestou do školy nebo práce revizora, na něj, kontrolora poctivosti, nadávají? Vždyť my, občané, máme vůči politikům silnou zbraň, a to je volební hlas. Volební hlas je stokrát, tisíckrát silnější než stávka, ale jak si uvědomit jeho správnou funkci, když nás obtěžuje taková blbina, jako je pět vteřin hledání lístku?

Jdu takhle po ulici
15.09.2003 — Jaroslav Konas
a z jednoho sloupu, na kterém ještě před pár dny avizovali blížící se koncert Boba Dylana, na mě koukala prdel. Obrovská chlapská chlupatá hambatá prdel. Zastavím se a chvíli přemýšlím, jestli to opět nebude nějaká kampaň na začlenění homosexuální minority do společnosti (byl jsem tak daleko, že písmo na plakátu nešlo přečíst). Osobně úplnému začlenění této minority fandím a řekl jsem si: "A, to je dobrý nápad! Co tomu asi řeknou novodobí inkvizitoři, kteří by nejraději všechny homosexuály napíchli na kůl (tak, jak se to ve středověku dělalo ještě válečným zajatcům a cizoložnicím)?" O to větší zklamání pro mne bylo zjištění, co plakát propaguje. Kam míří naše reforma? Ekonomika? Stát? To jsom poměrně závažné otázky, nad kterými musíme chtě nechtě polemizovat. A odboráři, tvůrci plakátu, mají jako odpověd pod otázkami obrovskou zadnici. A vyhlásili stávku. Myslíte, že můžete s někým vyjednávat o podmínkách reformy, když on má jako hlavní argument (to není motto, i já se tomu divil!) tvrzení, že reforma jde do prdele?

Už vidím pana Špidlu, pana Sobotku a já nevím koho ještě, jak sedí u stolu a přemýšlí: "Ty, poslyš, voni říkaj, že to jde do pr...Jak jim máme vyhovět? Jak se s nimi můžem bavit, když na všechno říkají, že to jde do pr...? Víš co, kašlem na ně, stejně nám nic jinýho neřeknou! Jo a prej máme jít do pr..." A je to. Pak odboráři nadávají, že se s nimi politici nebaví. Vláda chce soupeře, ne dav, který se sjednotil pod faktem, že reforma jde tam. Kdyby měli odboráři nějaké plány, návrhy, kdyby byli pro reformu přínosem, tak prosím. Kdyby se odborářům nyní ustoupilo, tak do té zadnice bude vláda mířit mílovými kroky. Ale společně s odbory a zemědělci, kteří budou slepě spokojeni. Však oni by to za pár let na svých platech stejně poznali, že ta prdel byla jejich nechtěným cílem.

Jdu takhle po ulici
15.09.2003 — Jaroslav Konas
a z jednoho sloupu, na kterém ještě před pár dny avizovali blížící se koncert Boba Dylana, na mě koukala prdel. Obrovská chlapska chlupatá hambatá prdel. Zastavím se a chvíli se přemýšlím, jestli to opět nebude nějaká kampaň na začlenění homosexuální minority do společnosti (byl jsem tak daleko, že písmo na plakátu nešlo přečíst). Osobně úplnému začlenění této minority fandím a řekl jsem si: "A, to je dobrý nápad! Co tomu asi řeknou novodobí inkvizitoři, kteří by nejraději všechny homosexuály napíchli na kůl (tak jak se to ve středověku dělalo ještě válečným zajatcům a cizoložnicím)?" O to větší zklamání pro mne bylo zjištění, co plakát propaguje. Kam míří naše reforma? Ekonomika? Stát? To jsom poměrně závažné otázky, nad kterými musíme chtě nechtě polemizovat. A odboráři, tvůrci plakátu, mají jako odpověd pod otázkami obrovskou zadnici. A vyhlásili stávku. Já nevím, ale myslíte, že můžete s někým vyjednávat o podmínkách reformy, když on má jako hlavní argument (to není motto, i já se tomu divil!) tvrzení, že reforma jde do prdele?

Už vidím pana Špidlu, pana Sobotku a já nevím koho ještě, jak sedí u stolu a přemýšlí: "Ty, poslyš, voni říkaj, že to jde do pr...Jak jim máme vyhovět? Jak se s nimi můžem bavit, když na všechno říkají, že to jde do pr...? Víš co, kašlem na ně, stejně nám nic jinýho neřeknou!" A je to. Pak odboráři nadávají, že se s nimi politici nebaví. Vláda chce soupeře, ne dav, který se sjednotil pod faktem, že reforma jde tam. Kdyby měli odboráři nějaké plány, návrhy, kdyby byli pro reformu přínosem, tak prosím. Kdyby se odborářům nyní ustoupilo, tak do té zadnice bude vláda mířit mílovými kroky. Ale společně s odbory a zemědělci, kteří budou slepě spokojeni. Však oni by to za pár let na svých platech stejně poznali, že ta prdel byla jejich nechtěným cílem.

Tiše bloudím
09.09.2003 — Jaroslav Konas
pražskými ulicemi. S lehkým úsměvem na rtech připadám si jako idiot, když pozoruji davy kráčící ulicemi se mnou.S jistotou poznáte cizince, neboť ten nemá zrak sklopený a upíchnutý tři metry před sebou, ale dívá se též. A pak, když se nějakého zahraničníka zeptáte, jak se mu líbí Praha, řiká dokola: "Krásné domy, ošklive obličeje." Co zbývá, než pokrčit rameny a usmát se?

V metru a podchodech se pohybuji pomalu. Já se pohybuji pomalu všude, jen v metru a podchodech si toho však cizí člověk všimne. Zkuste si to taky, budete překvapeni, jak rychlý je dav. Vystoupím z metra, někdy jsem z vagonu davem vytlačen a cítím, jak mi dav šlape na paty a nutí mě jít rychle, rychleji, chce snad, abych kráčel kosmickou rychlostí. To je nemožné, ale dav se kosmické rychlosti snáží dosáhnout. Jakkoliv je mi to nepříjemné a vůči davu neslušné, chci mít rytmus chůze ustálený a odmítám k eskalátorům kráčet rychle a na nich ještě rychleji a za chody ke schodům ještě rychleji. Připadám si jako starý kmet, když se dav vzdává a mne obchází. Kdosi mi šlape na paty, při míjení se cize otíráme rameny, a přitom stále něco slyší. nejdříve je to pardon, pak s dovolením, pak ni, pak povzdech, takové to nepříjemné pomlasknutí, pak ježiš, pak sakra, pak do pr..., někdo zajde až na k...Dav nechápu. Stěžuje si u doktora na stres, bere prášky na tlak, ale kdyby každý den dav vstával o pár minut dříve, neměl by problémy, klidně by se metrem jakoby jen procházel. Jenže je to těžké, když vás k té rychlosti okolí nutí.

Dav je hloupý. Vždy vinikne myšlení jedince. Nikoliv davu. I když nemá takovou sílu, jedinec bude pro společnost vždy lepší vklad než dav.

Státní úředníci rádi porno,
06.09.2003 — Jaroslav Konas
jak dokazuje studie MF dnes, která několik týdnů sledovala návštěvníky jedné české pornostránky. Nejvíce počítačů připojujících se na hanbaté obrázky pocházelo z vojenského a dopravního sektoru. Ano, můžeme argumentovat tím, že právě státní správa má k dispozici daleko více počítačů než nějaká firma, ale má i víc zaměstnanců. Kteří si mezi sebou pravděpodobně dali tip na jednu hezkou stránku. Ale co, ukájení lidského chtíče je přece normální věc, kterou provozují i někteří primáti (pak je to ukájení chtíče opičího).

Musíme si však uvědomit, že je to za naše peníze. Při myšlence, že z mých daní se nějakej úředníček kouká na hanbaté ženy je mi trochu divně, neřku-li, že jsem rozhořčený. A představa, že si jdu vyřídit nějaký doklad na okresní úřad a najdu tam úředníka se staženými kalhotami slintajícího do monitoru...no nevim. Neměl by někdo konečně v té státní správě udělat pořádek? Asi ne, když se na onu stránku s pornem opakovaně připojila jedna ministerská kancelář.

Přesně za tři týdny
02.09.2003 — Jaroslav Konas
bude obnoven proces s mladým revolucionářem Davidem Pěchou. Hrozí mu až osm let odnětí svobody, což je hodně. Ale co vlastně udělal? Vyzýval lidi k "obnovení proletariátu". Já bych se nad touto výzvou jen usmál a vyzyvatele bych měl za troubu, ale tady je chyba někde jinde. Ve státě. Občané demokratické země mohou říkat, co chtějí. Tak proč najednou někoho soudí za to, že propagoval komunismus? Bude mě někdo žalovat, když budu propagovat místo sochy svatého Václava osmimetrového sádrokartonového křečka? Já si mohu propagovat co chci!

Propagace není trestný čin, propagaci můžeme kritizovat pouze v případě, je-li pro nás neúspěšná (křečka nikdo nepodpořil). Ale že je někomu proti srsti? Čtrnáct let je dlouhá doba na to, abychom se naučili respektovat cizí názory, a ty protirežimní hlavně, neboť ty byly nejvíc potlačovány.

A ještě jednu věc. Jestliže David Pěcha bude odsouzen, tak aby bylo docíleno úplné spravedlnosti (podle soudce Pěchu soudícího), musíme zavřít všechny poslance, protože s komunisty sedí v parlamentu a společně tvoří zákony a budoucnost naší země a měli bychom taky zavřít pana prezidenta, protože si na zámek v Lánech pozval Grebeníčka, arcikomunistu a soudruha všech soudruhů? To snad ne, to je šílené.

A stejně šílené je, že politici, které jsme zvolili, abychom v naší zemi udrželi svobodu slova (těch 24%, kteří dali hlas KSČM, nepočítám), najednou soudí člověka, který svobody slova využil. Ach jo!

Okurková sezóna vrcholí
19.08.2003 — Jaroslav Konas
naprostou novinářskou idiocií. Nikde se nic neděje, i teroristé jsou na dovolené, a tak žurnalisté dělají velblouda z každého komára, který jim přijde pod ruku. Divím se, že když v New Yorku na půl dne vypadla elektřina, všechny noviny (Blesk nepočítám mezi noviny) se o tom zmínily na první stránce a alespoň v jedné větě se objevila spekulace o možném teroristickém útoku. Jakmile začne někdo (tím hůře novinář) spojovat výpadek elektrického proudu s teroristickým útokem, je vidět, že nemá nic na práci a pouze se snaží rozvířit informační nudu kolem něj. A další příklad: Fischer. Nechápu, jak mohly Lidové noviny a Mladá fronta rozebírat Fischerovy dluhy deset (!) dní na první straně, a když ne na titulní straně, tak jako hlavní téma ekonomické přílohy? A o krachu CK patřící jisté ne moc důvěryhodné paní, která prostě nechala odjet zákazníky pryč bez zajištění hotelu a zpáteční cesty a vyhlásila bankrot, jsem se v novinách dočetl dvakrát během tří dnů a pak...ticho po pěšině.

Krizi prožívá i televize. TV Nova vysílá reportáže o tom, že vosy letos bodají čtyřikrát víc. A co mě hodně pobavilo, jednou jsem v televizních novinách viděl paní bubnovat do kastrolu a přitom poskakovat a zpívat vysokým, ale příšerně falešným hlasem lidové písně. Myslel jsem, že tahle reportáž je dnes místo obligádních zvířátek, ale hodiny, které ukazovaly pár minut po půl, mne mírně konsternovaly. A pak jsem si uvědomil, že to je jedna z hlavních zpráv dne říkající divákům po celé zemi, že nějaká paní z mikulovských vinic vymyslela způsob, jak od révy odehnat přemnožené vrabce. Kdyby takovou reportáž odvysílal Čtvrtníček ve 'Zprávách' České sody nebo Suchánek s Genzerem v Tele Tele, pravděpodobně bych se tomu i zasmál. Ale v hlavním vysílacím čase, ne v regionálním vysílání, ale v hlavních zprávách mi to přišlo...trapné.

Okurková sezóna je horší než přemnožené kobylky.

Mějte se hezky a užijte si zbytek prázdnin!

Redakci se lebedí..
29.07.2003 — Jan Soukup
..asi velmi dobře, řekl by si náš čtenář, který by musel být slepý, aby si nevšimnl, jak tento magazín, který býval "plný života" posledních několikero měsíců strádá. Pravda, měli bysme si žíti dobře, když "nic neděláme" a na Retardér kašleme. Nebudu se vymlouvat, ani omlouvat. Je naší chybou, že se nedokážeme věnovat povinnostem, které nás v dobách puberty, kdy jsme Retardér zakládali netížily, a zároveň se dostatečně věnovat magazínu, který nás nijak neživí a děláme ho čistě dobrovolně. Avšak pohled na tyto stránky, kterým jsme obětovali tolik času a které nyní doslova "tlí" před očima, mi "rve srdce". Řekl jsem si, že by bylo škoda projekt "Retardér.cz" nechat vyhnít do posledního písmenka. Hodně konkurnčních magazínu skončilo kvůli krizi, která nyní zastihla i náš web a to v plné míře, ale věřte, že Retardér se tomuto osudu nyní zvrtne, ještě není za pět minut dvanáct :o) Vracím se do svého úřadu opět v plné síle a slibuji Vám změnu! (alespoň na nějaký čas).

Myšlenka Evropského presidenta
26.06.2003 — Jaroslav Konas
je skvělá. Je báječná. Ale za současného stavu neuskutečnitelný. Evropská unie je teď, co se názorů a společných plánu týče, neslučitelná. Vzpomeňte si, jak byla EU rozdělena na dvě části během letošní války v Iráku. Velká Británie a Anglie na jedné straně, Německo a francie na druhé straně a tak nějak mezi přešlapovaly zbylé země jako Rakousko či Finsko. Mistrem v přešlapování a nerozhodnosti však byla naše, tehdy ještě kandidátská země, ale to sem nepatří. No a teď se objevil skvělý návrh. Návrh zavedení funkce presidenta Evropské unie.

Jenže - v celé Evropě nebude jediný člověk, kterého by podpořily všechny členské státy. Je tu minimální šance, že se president bude volit (a bude zvolen) podobným způsobem jako u nás, tedy hlasováním. Přímá volba je nemyslitelná, protože v EU bude 1. května 2004 třista milionů občanů. Jestliže dvěstě milionů lidí někoho zvolí, zbytek, tedy sto milionů, bude remcat, bude nadávat. No a dělejte pak politiku, když vám sto milionů občanů remcá, nadává a nosí odznáčky s nápisem 'Blair není můj president'. Spravedlivé by bylo, kdyby president předsedající země byl i presidentem EU. každý rok někdo nový, ti, kterým by vadil, si řeknou, že za pár měsíců stejně bude pryč. Ale tady je bod úrazu. Funkce presidenta EU je natolik prestižní, že nemůže trvat pouhý jeden rok. Bylo by to trošku k smíchu Spojeným státům nebu Číně, že v takové velmoci se tak rychle střídají její vůdci. I když, pojem vůdce má k pojmu president EU hodně, hódně daleko.

Ale stejně, nebylo by hezké mít alespoň na ten jeden rok na známkách královnu Alžbětu II nebo Juana Carlose II? I když nevím, jestli Francouzi nebo Němci touží po tom, aby k nim novoroční projev pronášel Václav Klaus. Nevím nevím. Mají to ti politici těžké, že?

Stránka 2 / 4: předchozí další

Skvělé!
 30%
Nic moc...
 35%
Moc jsem si neužil, pracoval jsem.
 34%

Archiv všech anket »

Archiv všech sloupků »