nekropolis, mělo vždy své pevně dané místo. Stavělo se daleko za městem, aby měli mrtví klid a aby návštěva hrobů zesnulých byla pro žijící hezkou procházkou. Ve štředověku už mluvíme o hřbitovech, latinský název zůstal jen v knihách a i z nich postupně zmizel. Kromě těch hřbitovů, jejichž rok založení je neznámý, mezi nejstarší pražská pohřebiště patří Malostranský hřbitov na Smíchově z roku 1679 a Olšany, které jsou jen o rok starší. V té době byl Smíchov nudná ves za Prahou a na území dnešních Vršovic stálo jen pár viničných domků. Na Vinohradech a ve Vršovicích se začalo stavět až po stržení novoměstských hradeb roku 1871, ještě v roce 1857 se na celé ploše od hradeb po Libeň, Nusle a Hloubětín (což byly největší obce na východním břehu řeky) nacházelo 93 domů s 1688 obyvateli. Představte si tedy, jak důležité místo olšanský hřbitov měl, neboť kromě šibeničního vrchu na Florenci to pro Pražany byla zpravidla jediná zastávka cestou z vinic a polí.

A jak vypadají Olšany dnes? Z jedné strany hybridní dort v podobě hotelu Don Giovanni, na druhé straně megapalác Flora. Tyto dvě urbanistické zrůdy hřbitov kleští tak, že naprosto mizí jeho důležitost a atmosféra, věci dnes jen matně naznačené vstupní branou.

Jde o názorný příklad toho, jak se v průběhu věků mění myšlení lidí. Těch dole i těch nahoře, k lepšímu i horšímu.