|
Problémy dneška. Nedávno jsem šla po ulici a potkala jsem postiženého chlapce. Kolem něho se motala skupinka asi čtyř kluků, a z toho pohledu bylo patrné, že se s ním nepokoušejí skamarádit, ba právě naopak, že mu chtějí osolit život. Napadlo mě ... Co o něm asi tak vědí, o jeho pocitech, problémech ...
Bylo mi z toho dost smutno, ale nevzmohla jsem se na nic, protože jako holka si na starší kluky, zvlášť když jsem sama, netroufám a je zřejmě dost lidí jako já. A dost lidem, kteří by zasáhnout mohli, je to lhostejné. Ještě více jsem o tomto tématu přemýšlela po shlédnutí jistého pořadu. Byl tam postižený chlapec se svojí maminkou, kterou opustil partner. Začala jsem hluboce uvažovat ... Někteří lidé už neví, co by dělali, válí se v pěnezích a nemají v podstatě žádné starosti, snad jen to, co si dneska vezmou na sebe a co si koupí nového, aby jim ostatní záviděli. Neví, co si tak ještě přát ... A existují i lidé, kteří mají jen jedno přání. Aby byli normální a zdraví. Aby mohli zahodit berle a vozíčky a běhat po louce stejně jako můžeme my ... A pokud si to oni sami neuvědomují dost dobře, pak určitě jejich rodiče a blízcí. Tady ale narážíme hned na tři problémy ... Vyvstává nám tu otázka, co si představit pod pojmem normální. Je to těžké definovat, ale znamená to přibližně cosi v tom smyslu, že ti mentálně zdraví mohou logicky myslet o čemkoli, čímž ovšem nechci snižovat hodnotu těch ostatních. Druhý fakt je ten, že ti, co mají možnost se volně pohybovat, si toho neváží, alespoň většinou ne. Napadlo vás někdy, co by za to jiní dali, kdyby mohli dělat to, co my? Často zdraví lidé páchají sebevraždy. Myslí si, že už nic nemají, ale přece ... Mají zdraví, které jim můžou někteří jen tiše závidět. Ti, kteří jsou na vozíčku, nedokáží pochopit, jak si může někdo se zdravými nohami vzít život. Vždyť je to přece štěstí, že můžou chodit! A konečně poslední věc. Stává se, že jeden z partnerů z rodiny, do které se narodilo postižené dítě, se od tohoto problému distancuje. Ještě zajímavější je to, že to bývají v naprosté většině případů muži. Odmítají se k dítěti hlásit. Ale proč? Nakonec na všechno zbyde matka sama a té nedovolí mateřský pud dítě opustit. Samozřejmě jsou ženy, které ho dokáží dát do ústavu, zřeknout se ho. Nejhorší je podle mého názoru, když je člověk postižený jen pohybově a tudíž má možnost o problému přemýšlet. Mozek mu to ochotně a s nechutnou krutostí dovolí. Na druhou stranu lítost není to, co by tito lidé nutně potřebovali. Oni potřebují především uznání. Musíme si jich vážit, vždyť si představte, jak by asi bylo vám na jejich místě. Co je ale toto za společnost? Kam ten svět spěje? Tyto otázky jsem si položila už mnohokrát, ale přesnou odpověď neznám a nezná ji asi nikdo. Nechápu ty, kteří se postiženým vysmívají. Ukazují jim svou převahu, dělají se silnými, ale vůbec netuší, že tím dokazují jen svou vlastní slabost. Podobné je to s rasismem. Je fakt, že nemám Vietnamce příliš v lásce, kdo by taky měl. Uvědomuju si totiž, že hodně jich bere práci našim lidem, tedy Čechům, ale jinak nemám žádný důvod nenávidět je či jim dělat naschvály. Myslím si o nich svoje, ale nepotřebuju jim to ukazovat. A ostatní, kteří mají jinou pleť než já, beru jako rovnocenné a rovnoprávné lidi. Mají sice jinou barvu kůže, ale můžou snad za to? Tímto článkem jsem chtěla upozornit na problémy u nás. Řada z nás je přehlíží anebo si je prostě nepřipouští. Nečekám, protože můžu říct, že stojím pevně nohama na zemi, že něco změním. Hezká je jedna básnička od Voskovce a Wericha, která je ze hry Těžká Barbora (uvedu jen některé sloky): U každé vesnice - šibenice U každého města - ghetto Namísto justice - inkvizice Tak asi vypadá středověk Šíří se infekce - velmi lehce Mor je konkurence - lepry Felčar nezná pojem - dezinfekce Nedivte se - vždyť je středověk A ta strohá krutost - na piráty Těm lámali vaz - i hnáty Na tom se dohodly všechny státy - To ovšem byl ještě středověk K čemu u vesnice - šibenice? I bez šibenice - jde to ... Když se zachce zmizíš - bez justice Dnes už přece není středověk Život plyne lehce - bez infekce Na churavý zub - jsou plomby Na churavá města - pošlem letce A místo dezinfekce - bomby Stoprocentní muži v soubojích se tuží Něžné pohlaví je nebaví Společenské formy ba i právní normy Řeší se klackem do hlavy Že diplomacie jsou - čáry máry A že smlouvy jsou jen - cáry A že dané slovo - láry fáry! To bude asi tím, že ... To bude asi tím, že ... Prostě tím, že není středověk Doufám tedy, že si podobně jako já konečně uvědomíte, kde žijeme, ve kterém století a jak bychom se měli chovat. |