Retardér: Josef Vinklář

Letošní rok je pro český film i divadlo více než smutný. Po Svatopluku Benešovi a Jiřím Zahajském zemřel i jeden z nejlepších českých herců Josef Vinklář, který ve svých 77 letech podlehl rakovině. Pojďme si nyní připomenout, čím se tento herecký velikán zapsal do srdcí miliónů diváků.

Narodil se 14. listopadu 1930 v Podůlší na Jičínsku. V dětských letech v Dismanově dětském sboru. Na prknech, která znamenají svět, se poprvé objevil v Divadle Satiry v inscenaci Cirkus plechový, kde zaskočil za nemocného herce. Následně dostal nabídku od Jana Wericha do legendárního Osvobozeného divadla, kde strávil dva roky. Koncem čtyřicátých let přešel na další dva roky do Pardubického divadla a v roce 1950 zakotvil na více než třicet let v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. V roce 1983 odešel od Realistů do Národního divadla, kde setrval až do konce. Na prknech Zlaté kapličky ztvárnil bezpočet rolí, ze kterých jsme jej ještě nedávno mohli vídat v Komikovi Johna Osborna, Lucerně či Našich furiantech.

Před filmovou kamerou se poprvé objevil v roce 1946 ve filmu Otakara Vávry Nezbedný bakalář. Z počátku se objevoval v rolích kladných hrdinů (Větrná hora, 105% alibi), případně v pohádkách (Hrátky s čertem, Princezna ze zlatou hvězdou). Pak ale přišel režisér Zbyněk Brynych, který Vinklářovi nabídl roli Váguse ve filmu Transport z ráje (1962) a především pak postavu udavače Fanty v dramatu …a pátý jezdec je strach (1964), která Vinkláře strčila do škatulky záporných rolí, ze které se jen těžko dostával. Podobného ražení byl například zrádce Čurda v Atentátu. Velmi často se rovněž objevoval v detektivkách (Pumpaři od zlaté podkovy, Mravenci nesou smrt), komediích (Hop a je tu lidoop, Pan Vok odchází, Anděl s ďáblem v těle), rodinných filmech (Pod Jezevčí skálou) či ve sci-fi a dobrodružných (Tajemství Ocelového města). V období 70. a 80. let získal pouze dvě významnější filmové role (shodou okolností obě ve filmech Františka Vláčila): Antonína Dvořáka v životopisném filmu Koncert na konci léta (1979) a či notorického alkoholika v komorním dramatu Hadí jed (1981).

Největší prostor však Vinklářovi poskytla televize. Nejvíce diváků si jej spojuje především se dvěma seriálovými postavami. Tou první je role snaživého a svérázného inspektora Boušeho v Sequensových Hříšných lidech města pražského (1968), jehož si zopakoval ve filmech Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior a Smrt černého krále či později ve volném pokračování tohoto seriálu Panoptikum města pražského (1986), tentokrát však pod taktovkou Antonína Moskalyka. Tou druhou je jeho vůbec nejznámější role, a sice postava neschopného doktora Cvacha z Dietlovy proslulé Nemocnice na kraji města (1977), který nedostatek erudice nahrazuje podlézavostí nadřízeným či rádoby znalostí zahraniční literatury. Z dalších jeho seriálových postav stojí za zmínku sympatický boxer Ticháček z pentalogie Byl jednou jeden dům (1974), vypočítavý taxikář Krbec z populárních Chalupářů (1975), ředitel záchranné služby ze Sanitky (1984) či drobná role psychiatra ze seriálu My všichni školou povinní (1984). V poslední době Vinklář vytvořil roli důchodce Lopušného v seriálech Náměstíčko (2004), Náves (2005) a Příkopy (2006) a úplně naposledy se objevil ve zbrusu novém seriálu Hraběnky (2007).

V Josefu Vinklářovi ztrácí česká filmová a divadelní kultura vynikajícího herce s podmanivým hlasem a širokým rejstříkem výrazových prostředků. I přestože na filmovém plátně dostával většinou role záporné, dokázal jim dodat hloubku a psychologickou přesvědčivost. Troufám si říct, že po Rudolfu Hrušínském byl Vinklář druhým nejvšestrannějším hercem poválečné éry. Doufejme jen, že stejně jako dnes vzpomínáme na Hrušínského, budeme za deset a více let se stejným obdivem vzpomínat i na Vinkláře.