|
Vzkaz v lahvi (2. část) Když já nevím, dědo,“ zdráhal se Jenda. „Klidně pojď a neboj se, nic nám neudělá. O to už jsme se postaral,“ ušklíbl se děda. Po chvíli se nakonec Jenda odhodlal a šel pomalu na příď se stejným respektem, jako děda před chvílí, jenže v tomto případě to hrané nebylo. Jakmile k nim Jeník došel, děda s Augustem počali hrát své divadýlko. „Jak ses opovážil napadnout naši loď, ty jeden růžový rybo?! Ty snad nevíš, KDO JÁ JSEM?“ „Ooo, promiňte, velectěný kapitáne Morgane, kdybych věděl, že ste to vy , jehož jméno neuniklo ani tomu nejmenšímu mořskému šnekovi, nedovolil bych si vaší bárky ani ploutvičkou dotknout.“ „Pche, co navrhuješ ty bídný rybo, abys odčinil, cos způsobil?“ „No,“ dělal August, že přemýšlí „mohl bych vám darovat láhev, ve které je vzkaz. Vlastně by se dalo říct, že je to vzkaz v láhvi. Nabral sem jí spolu s planktonem na dně moře.“ „Co říkáš Jendo, vykoupí se tím?“ „Jo, dědo, jo, prosím! Třeba tam bude mapa pokladu.“ „Třeba,“ přitakal děda. „Dobře rybo, sem s ní!“ „Tak chytejte, vystřelim vám jí hřbetním otvorem. August se silně zapřel- „bum!“ -ozvala se rána, s lodí to hnulo, ale z otvoru nic nevylétlo. Tedy ne z toho hřbetního. Jen v okolí Augustovy zadní ploutve bylo vidět, jak se několik velkých bublin prodralo na povrch. A s nimi i flaška. Kolem bárky to nepříjemně zaválo. „Ježišmarjá,“ spráskl děda ruce, oči vstříc. Jendovi toto gesto bylo povědomé... „Jee, promiňte, spletl jsem si hlaveň, někdy se mi to stává,“ omlouval se August. Nicméně flašku děda vylovil a vzkaz předal Jeníkovi. Byla to mapa. Mapa pokladu. Mapa, kterou děda před týdnem nakreslil. Jednoduchou linkou tam byly namalovány vlnky, pláž, několik kokosových palem. Za nimi bylo zvýrazněno písmeno X s nápisem KOPAT ZDE. Dle domluvy nasedli Augustovi na hřbet a jeli za pokladem. Hned na začátku písčité pláže byla lopata, kterou tu děda schválně zapomněl, když minulý týden poklad zakopával. Jeníkovi to začalo vrtat hlavou, ale hned to přešel. Prošli kolem palem a za nimi, v jejich stínu spatřili ze dvou zkřížených klacků ono písmeno X. Děda počal kopat a Jeníkovi oči jen zářily. Narazil na dubovou truhlu a předal ji Jeníkovi. Ten ji otevřel a jen žasnul - postupně vyndaval penál, fixky, sadu propisek, plyšového žraloka, pár hokejových kartiček, brýle do vody, šnorchl, ploutve a tři tabulky čokolády, které se okamžitě začaly rozpouštět. Jeník byl šťasný a zároveň mu všechno došlo: „Tak děkuju moc za dárky, dědo. Si fakt hodnej. Nejlepší děda.“ „Za.... za jaké dárky?“ koktal ze sebe děda. „Proč, proč mi děkuješ za dárky? Vždyť já…“ „Ale, dědo, mně je to tak nějak jasný, žes tu mapu nakreslil ty.“ „Já?“ „Jo ty. A taky je mi nějak tak jasný, že se stou přerostlou růžovou rybou znáš...“ „Cože? s Augustem? Toho já nez...“ zarazil se děda, když si uvědomil, že zmínil velrybákovo jméno. Pousmál se: „Dostal jsi mě Jeníku, pravda. Ale jak si na to....?“ „Ale dědo,“ podíval se na něj Jeník zcela vážně, „je mi SEDM.“ Tak se děda s upatlaným Jendou od čokolády vraceli i s pokladem zpátky ke břehu, kde už byl zaparkovaný August, který se na kapitána doslova tlemil, mrkal na něj a zadní ploutví lehce plácal o vodu, podobně jako pes vrtí ocasem, když vítá pána. „Hele, dědo...?“ „Ano, Jeníku..?“ „ A neni von náhodou teplej?“ „Ježišmarjá,“ plácnul se kapitán přes čelo, „sedm let, sedm let...“opakoval si kapitán stále dokola a kroutil hlavou. „Neni Jeníku, není.“ odpověděl nakonec rázně. „To už jste tady ooo nejlepší, nejdokonalejší a nejobávanější kapitáne všech moří....?“ „Ježišmarjá“ plácnul se kapitán podruhé přes čelo, „Auguste, nechej už toho divadýlka. Jeník nás prokoukl. A myslí si o tobě, že si....myslí si o tobě, že..“. „Co kapitáne,“ usmíval se zvědavě August a čím dál tím víc mrskal zadní ploutví. „No, že si... že.... . No prostě, že si gay.“ Augustova ploutev znehybněla, úsměv se mu ve vteřině změnil ve vytřeštěný výraz. Chvíli bylo ticho. „AAAAAAAAAAA, NEJSEM!NEJSEM!,“ zařval hystericky August a potopil se. V dálce bylo už jen vidět velkou splašenou rudou rybu, jako ledoborec roztínající mořskou hladinu, za kterou zapadalo obrovitánské rudé slunce. Jako kdyby plul August přímo do něj. |