|
Jak to viděl Exupéry „Letadlo není cíl, ale prostředek. Člověk nedává v sázku život kvůli letadlu. Sedlák také neorá proto, že má pluh. Ale pomocí letounu opouští člověk města a jejich účtárny a znovu nalézá pravdu, kterou znal venkovan.“ Je 31. července 1944. Půl deváté ráno. Plukovník Exupéry vzlétá na palubě amerického stroje Lighting z letecké základny Borgo, která se nachází pár kilometrů jižně od korsické Bastie. Vzhledem k Exupéryho věku (44 let) to má být jeho poslední let. Předpokládaný návrat na základnu kolem 13. hodiny. Je 14:00 a Exupéry se stále nevrací. Benzínu mu ještě zbývá na pouhou půlhodinku. Ve 14:30 mizí veškerá naděje na návrat. Zápis o letu nese strohou poznámku: „Pilot se nevrátil, je považován za nezvěstného.“ Takto zmizel pilot, spisovatel a filosof v jednom, pravděpodobně sestřelen německou stíhačkou. Jeho tělo ani zbytky jeho letadla se nikdy nenašly. Jen ve zkratce: narodil se 29. 7. 1900 jako jedno z pěti dětí a jako dědic nejen celkem slušného rodinného majetku, ale i starého hraběcího titulu. Jeho otec zemřel, a tak byl Exupéry vychováván matkou, babičkami a různými tetkami. Prostě kolem sebe měl samý ženský (nechtěl bych..=)). Možná to je právě ten hlavní důvod, proč měl Exupéry posunutou hranici vnímání, prožívání a výjimečnou citlivost. Přesto ho však již od útlého dětství fascinovali stroje. Po zcela průměrných výsledcích za školními lavicemi nastoupil v roce 1921 na vojenskou službu u 2. leteckého pluku ve Štrasburku. Hned při prvním letu měl první nehodu, nicméně nijak vážnou. Pro Exupéryho je létání jednou z forem odvěkého boje člověka s přírodou, plnou tajemství a neznámých krás. Když je nad hradbou mraků, rozkládá se pod letcem hluboké neznámo. Exupéry objevil krásu vzdušných prostor, kde třeba rodící se víry tornád připomínají sloupy starověkých chrámů. Exupéry má na letecké nehody vcelku štěstí, i když faktem zůstává, že v první polovině 20. století nebyly nehody nijakou výjimkou. Letadla nedosahovala takových kvalit, a navíc systém navigace také nebyl zrovna na vysoké úrovni, takže se často stávalo, že pilot jednoduše zabloudil. V roce 1922 už jako poručík prožívá svou první vážnou nehodu, z níž vychází s frakturou lebky. O 4 roky později je vyslán do Tolouse, kde začne létat na obchodních a poštovních linkách. Co je ale důležité – právě zde se seznamuje se skupinkou přátel - leteckých průkopníků, kteří vystupují v jeho dílech (Guillaumet, Prévot, Lescrivain, Mermoz či Vacher). Je to právě Prévot, se kterým v roce 1935 zažívá snad největší životní havárii. Exupéry je nucen nouzově přistát 200 km od Káhiry. Jak Exupéry, tak Prevot není při přistání zraněn. Je to však ještě horší, než kdyby byli zraněni - jsou nuceni žít a bloudit 5 dní ve vyprahlé poušti, kterou netvoří nic jiného než písek. Být v poušti neznamená rychlou smrt, ale pomalé bolestivé umírání, trpění, to vše doprovázeno halucinacemi – fata morgana. Největším problémem není ani tak potrava, jako voda, která v poušti prostě není. „Za úsvitu jsme z křídel setřeli hadříkem do sklenice náprstek rosy, smíchané s barvou a olejem. Bylo to odporné, ale vypili jsme to. Aspoň jsme si svlažili rty. Po té hostině Prévot poznamenal: Naštěstí zbývá revolver,“ píše Exupéry v jedné ze svých knih. Právě v poušti dochází k jeho hlavnímu duševnímu přerodu a uvědomění (ujasnění) si názorů na tento světě. Jak tak Exupéry pomalu umírá, zdeptaný vedrem a nedostatkem vody, uvědomuje si prázdnotu a nesmyslnost počínaní některých lidí. Zmiňuje například, že několik set kilometrů od pouště jsou lidé, jejichž největší momentální problém je to, jak strávit víkend – zda-li jet na chatu či zůstat ve městě....zatímco Exupéryho momentálním problémem je sehnat aspoň jednu jedinou kapičku vody: „Nerozumím již těm davům z předměstských vlaků, lidem, kteří se za lidi považují, a přitom jsou jakýmsi tlakem, jež si ani neuvědomují, omezeni jen na určité úkony jako mravenci. Čím vyplňují své dny volna, své ubohoučké absurdní neděle?“ Kéž by tak byl ve městě u nějaké fontány, která mu dříve byla lhostejná – toto je přesný příklad Exupéryho myšlení: VŠE MÁ SVŮJ VÝZNAM A SMYSL, ÚČEL dokonce i ta blbá fontánka ve městě, která (kdyby byla na tomto místě - v poušti) by mu okamžitě zachránila život. Tím pádem, že i té fontánky bychom si měli vážit. Exupéry sbližuje lidi s věcmi. Jediné, co na poušti oba dva drželo při životě a v pohybu, byla rodina a přátelé: „Kdybych byl na světě sám,“ řekl Prévot, „lehl bych si tady.“ Exupéry si hranice lidského vnímaní uvědomuje však ještě víc, a to ve chvíli, kdy je těsně před skonáním a netuší, že za chvíli má být zachráněn arabskou karavanou: „Nenacházím v sobě už nic, leda vysušené srdce. Klesnu a nepocítím ani zoufalství, ani mě nic netrápí. Mrzí mě to: zármutek pro mě měl sladkost vody. Člověk lituje sám sebe a má se sebou soucit, jako by šlo o přítele. Ale já už žádného přítele nemám. Až mě lidé najdou, až uvidí mé zanícené oči, budou si myslet, že jsem dlouho volal a nesmírně trpěl. Ale nářek a pláč i lítost, to všechno jsou nesmírně cenné věci. Ale já už nemám nic. Mladé dívky v předvečer své první lásky cítí smutek a pláčou. Smutek je spjat se záchvěvy života. A já už žádný smutek necítím...“ Exupéryho nejvýznamnějším poselstvím jsou jistě úvahy o lidech – slova o solidaritě, přátelství a odpovědnosti vůči rodině, přátelům, sobě i nepřátelům. Ano – solidarita a ochota pomoci všem bez rozdílu, aniž bychom za to něco požadovali nebo počítali s tím, že se nám to nějak vrátí. Ziskuchtivost zde není na místě. To vše překonává pocit samoty. Velice mě překvapila moudrost, se kterou Exupéry píše. Někdy mi jeho věty přijdou trochu přehnané (nebo aspoň na hranici normálu), ale s jedním jeho moudrem jsem se naprosto ztotožnil. Přesně něco takového jsem si myslel už dříve a jsem rád mi, že mi mou domněnku Exupéry potvrdil: „Nemá o kultuře valné mínění ten, kdo si myslí, že spočívá v pamatování si naučených formulek. Průměrný žák střední školy ví o přírodě víc, než kdy věděl Pascal či Decartes. Ale k čemu mu to je, když není schopen tvůrčího činu?“ Myslím, že tohle se dá přesně aplikovat na dnešní dobu. Průměrný žák gymnázia má skutečně víc znalostí, než kdysi slavní vědci či filosofové. Ale k čemu mu to je, když si s tím neumí poradit, neumí to využít, pohrát si s tím, nepřemýšlí nad tím? Jediné, k čemu jim to může být platné, je přihlásit se do RISKUJ nebo CHCETE BÝT MILIONÁŘEM a sypat ty (v jejich podání) prázdné informace ze sebe. Shodou okolností jsem před časem četl článek v LN. Týkal se studentů ekonomických škol. Dle průzkumů mají výtečné znalosti, mluví aspoň 2 jazyky. Co je pro ně však prý příznačné, je neschopnost individuálního řešení problémů, neodkáží prý vymýšlet nové postupy, cesty, řešení a neumí si dostatečně obhájit si svůj postup či postoj k danému problému (stát si za svým). Prostě mají naučené formulky a více nepotřebují (což je pěkná nuda). Ale tak když jim to stačí... Zdá se, že Exupéry měl asi ve spoustě věcí pravdu. A toto věděl už před 60 lety... |