Retardér: Boris Rösner

Ve středu 31.5.2006 zemřel v kladenské nemocnici herec a člen činohry Národního divadla Boris Rösner. Ve svých pětapadesáti letech prohrál nerovný boj s rakovinou. Nejen „zlatá kaplička“, ale celý divadelní svět tak ztratil jednoho z nejlepších charakterních herců současnosti. Pojďme si tedy jeho životní i uměleckou dráhu zrekapitulovat.

Boris Rösner se narodil 25.1.1951 v Opavě. Herectví měl nejspíš v genech, neboť jeho maminkou byla herečka oblastního divadla Jarmila Horská. Jeho otec, hudebník Mirko Čech Rösner, rodinu opustil. Malý Boris tak vyrůstal v divadelním prostředí, jeho babička byla operní subreta a strýcové a tety byli také od divadla. Když se tedy v osmnácti rozhodoval, co dál dělat, herectví pro něj byla jasná volba (parafráze jedné reklamy). Na DAMU studoval u skvělých učitelů Václava Vosky a Vlasty Fabiánové, díky jejichž vedení mohl v libereckém divadle F.X. Šaldy, kde nastoupil roku 1973 hned po absolvování DAMU, dostávat rovnou velké charakterní role. Po sedmi letech přešel do Městských divadel pražských, po dalších osmi letech roku 1987 posílil soubor Národního divadla, kde setrval až do konce a ztvárnil desítky rolí, například v Cyranovi z Bergeracu (De Guiche), Faustovi (Mefisto) nebo Hamletovi (Laertes). K jeho životním rolím patří Othello a především pak Harpagon v Moliérově Lakomci, za kterého byl odměněn cenou Thálie i Alfréda Radoka. Ve svých posledních sezónách hostoval v Divadle pod Palmovkou, kde si zahrál přímo Cyrana, a v Divadle ABC v titulní roli hry Frederick.

„Byl jsem vždy stoupencem velkých scén, velkého gesta a velkého patosu. Samozřejmě jsem hrál i na komorních, a dokonce studiových scénách, ale vždycky jsem toužil po Národním, protože jsem tam jako student statoval a viděl jsem pány Högera, Štěpánka, Hrušínského, Lukavského, Kemra a paní Medřickou… Který herec by vedle nich nechtěl hrát?“ prozradil v 90. letech časopisu Týden.

Film k němu nebyl příliš štědrý. Počátkem 80. let hrál nejprve epizodní role (Kalamita; Vrchní, prchni!; Putování Jana Amose). Větší příležitostí byl voják Sepp v Rážově dramatickém snímku Poslední propadne peklu. Zde začínalo být zřejmé, že na stříbrném plátně má dispozice především pro role negativní (Muž na drátě; Chobotnice z druhého patra) a historické (Oldřich a Božena; Komediant). Mezi větší filmové role 80. let patří lapka Píšťalka v Sequensově historickém muzikálu Dva na koni jeden na oslu a především italský šlechtic Giacommo Casanova v Soukupově povídkovém filmu Divoké srdce. V 90 letech se ještě objevil ve filmu jako JUDr. Macháček v Černých baronech nebo pan Havel z Lemberka v Rážově historickém snímku V erbu lvice. Televizní obrazovka mu poskytla daleko větší prostor (např. Manon; Život a smrt malíře J.P. Brandla; S vyloučením veřejnosti; Dantova smrt; Misie nebo seriály Synové a dcery Jakuba Skláře; Ďábel v Praze; Stříbrná paruka). Za tuto nespočetnou řadu rolí se České televizi poděkoval tím, že se době televizní krize o Vánocích roku 2000 postavil společně s dalšími umělci za její nezávislost. Také učil herectví na pražské DAMU, kde působil od počátku 90. let až do posledních chvil svého života.

Trochu se nabízí srovnání s Petrem Čepkem, rovněž vynikajícím hercem, který v divadle (konkrétně v Činoherním klubu) ztvárnil celou řadu velkých charakterních rolí, ve filmu byl zaškatulkován do „záporňáků“ (i když mu film poskytoval mnohem větší prostor než Rösnerovi) a zemřel roku 1994 ve čtyřiapadesáti letech po boji s těžkou chorobou. Zbývá nám jen doufat, že se tito dva mistři v hereckém nebi potkají.