|
Jose Gonzales - Veneer Je to sice již tři roky, co vydal Jose Gonzales tuto desku, díky reklamě na ploché televizory se však o ní začalo mluvit teprve nedávno. A teprve nedávno se v Británii dostala tato deska mezi nejprodávanější. Povězme si o ní pár slov, protože určitě stojí za pozornost, po severských Kings of Convenience se konečně do středního proudu dostala další čistá kytara. Jose Gonzales je písničkář se vším všudy. Vystačí si s kytarou, důraz klade hlavně na texty a zpěv. Jakékoliv další aranže jsou minimální, například rytmické tleskání rukou, nic víc. To však nevadí, právě naopak. Celá deska je prosycená melancholií a na posluchače se rychle přenese, možná už po pár taktech. Ačkoliv se všech jedenáct písní nese na jedné vlně, tedy kytara a zpěv, nenudí. Naopak, každá je něčím zvláštní, navzájem se od sebe liší, ačkoliv texty jsou po chvíli stále na jedno téma (o čem asi může zpívat osamocený melancholický písničkář?). Klidné polohy (Heartbeats, Crosses) střídají možná až roztěkané melodie (Remain). Deska je sama o sobě hodně svérázná, v porovnání s jinými v žebříčku prodejnosti dost vyniká a osobně se divím, že se tolik prodává, do středního proudu má hodně daleko. Na druhou stranu posluchač chce něco nového a to právě Jose Gonzales nabízí. V jeho tvorbě je slyšet odkaz na Simona a Garfunkela, i když upřímně - Simon a Garfunkel ovlivnili několik generací písničkářů, nelze se divit, že když se objeví nějaký nový folkař, hned v jeho tvorbě pozdáváme klasiky tohoto žánru. Veneer musím jedině doporučit, ideální deska na ráno nebo naopak na pozdní večer. |