|
Damian Marley - Welcome to Jamrock Když se řekně Jamaica, napadně nás reggae. Když se řekne reggae, napadne nás Marley. Bezochyb. Ten už je ale hodně dlouho po smrti a di světa konečně začínají pronikat i jiní muzikanti, v současné době se ve světě nejvíc prodávají desky dvou interpretů - Seana Paula a Damiana Marleyho, syna nejslavnějšího Jamaičana všech dob. Seana Paula jsem zmínil záměrně, protože se nabízí srovnání. Zatímco Marley má jasně namířeno do klubů a jeho deska míchá reggae s hip hopem, Sean Paul se zaměřuje na taneční muziku (v současné době fenomén 'dance hall') a jeho hudba v sobě reggae nepostráda, ale je odsunuté spíše na druhou kolej. Přesto jsou tito dva hudebníci stejně staří, místy mají podobný výrazový styl, v pár textech naráží na stejná témata a hlavně, jak jsem již zmínil výše, v současné době jsou to jediní reprezentanti jamaiské hudby ve světě. Tedy alespoň ti kteří nahrávají u velkých firem. Ale k desce - už podle obalu je jasná spojitost otce se synem. Album má přes hodinu a po celou dobu se pohybuje na vlnách. Velmi kvalitní věci střídají nudné písně, které ocení opravdu jen fanoušci hip hopu - celkem fádní hudba s texty obsahujícími výrazy jako east coast, west coast, týkající se například ghetta nebo střílení v ulicích, slyšíme samply a automatické bicí. Za všechny jmenujme například píseň Pimpass paradise. Právě v těchto kusech se Marley vzdaluje nejvíc od reggae, na druhou stranu se k němu hned v dalších věcech hrdě hlásí a místy posluchače přímo odkazuje na otce. Asi nejvíc je to cítit z písní Road to Zion (už podle názvu...) a We're gonna make it, podle mne nejvydařenější věci na albu. Netvrdím, že je deska špatná, právě naopak. Je velmi barevná, nejenom aranžemi, ale i přístupem interpreta a jeho hostů, tématy textů. Bohužel jí ale nejvíc ocení fanoušci dnes tolik oblíbeného hip hopu, jiní posluchači se budou místy nudit a přeskakovat třeba několik písní najednou. |