|
Miloš Urban - Santiniho jazyk Martin Urmann je zaměstnanec reklamní agentury. Jednoho dne dostane nesmyslný úkol, vymyslet univerzální větu, která prodá jakýkoliv výrobek. Ačkoliv je jasné, že úkol je hloupý a nelze splnit (což jej bude stát místo v agentuře), přesto se rozhodne větu vymyslet. Téměř náhodou jej napadne začít větu hledat v tradici Jana Nepomuckého a Santiniho stavbách. Co se zpočátku jeví jako nesmysl, v průběhu příběhu se ukáže jako správný směr. Stopy naznačují, že univerzální věta existuje už několik set let, je však zašifrována a rozeseta po celé republice. Martin Urmann odhaluje krásu Santiniho staveb, skládá po fragmentech univerzální větu, ale připlete se i do série bizardních vražd... Na novou Urbanovu knihu jsem čekal s napětím. Od Urbana jsem totiž četl všechny jeho romány a náramně jsem se bavil, téměř archaickým slohem a netradičními motivy příběhu byl zajímavou alternativou k současným českým prozaikům. I téma nového románu, tedy barokníarchitektura a kult Jana Nepomuckého, napovídalo nedočkavému čtenáři, že se opět dočká Urbana tak, jak ho má rád. Není tomu tak. Příběh i celková stavba románu připomíná knihu Andělé a démoni od Browna, jde tedy o detektivku, která se jen mimochodem odehrává v tajemných kulisách. Slohem se Urban nebezpečně přiblížil lehkosti, jaká je vlastní například Šabachovi nebo Vieweghovi, už tedy nejde o těžkopádné a hutné věty, naopak se dá na čtení lehce soustředit i v dopravním prostředku. Ten, kdo od Urbana nikdy nic nečetl, může to brát jako plus, já osobně jsem měl právě ten hutný sloh na Urbanovi nejraději. Neříkám, že je kniha špatná, ale oproti takovému Sedmikostelí přecejenom ztrácí na kvalitě. Pozn. Pro čtenáře ználého Urbanova díla bude jistě milým překvapením, když se na stránkách knihy setká se známými postavami z minulých románů a povídek, například s kunsthistorikem Ropsem nebo starožitníkem Unterwasserem. |