|
Prodali nám nevěstu Pokouším se vžít do role cizince (a přiznejme si, převážně ti zaplňují ND), který se nechá nalákat na billboard hlásající ‚Národní divadlo opět hoří‘. A zakoupí si lístek na Prodanou nevěstu, jeden ze skvostů české kultury. Divadlem se rozezní první tóny předehry a na pódiu se objeví baletní sbor, který do rytmu hudby jakoby teprve maloval kulisy jihočeské vesnice. Jejich vkusně propracované choreografii neuškodí ani kostýmy á-la operační sál. Po předehře dokončené kulisy zmizí a s nimi i poslední zbytky vkusu. Naopak, zelenkavé kostýmy přetrvají. Asi jediný okamžik, kdy můžeme zahlédnout jihočeský kroj, je v jakémsi operním karaoke/dabingu – dvě malé děti (v krojích) si vyznávají lásku a ze všech sil se snaží naprázdno otvírat ústa, aby se strefily do árie hlavních protagonistů. V pozadí je doprovází ,,zelenkavá armáda“. Strohost kostýmů doplní i prosté kulisy: tři bílé stěny, dřevěná podlaha a jakýsi dřevěný šoupající ,,vehikl“. Toužebné čekání na Kecala (Luděk Vele), který by svou árií zahladil nedostatky, je bohužel vyslyšeno nemastným, neslaným, tak nějak nic neříkajícím výstupem. Na své si ovšem přijdou milovníci dřevěných a mechanických hraček. ND to zřejmě krapek přehnalo s nákupem tahacích kačen a klapacích psů, takže hledá jakoukoli vhodnou (i méně vhodnou) situaci, kam by se jich co nejvíc vešlo. Snad za vše mluví mezihra, ve které Vašek (Jaroslav Březina) pase husy. Hned je obklopen kruhem dřevěných kačen, mává na projíždějícího ,,klapacího“ psa, který přivolá králíčka ,,Azuritka“ (jakési dítě navlečené do modrého kostýmu králíka), chvíli si takhle spolu pasou, ale nakonec králíček přeci jen odhopká pryč a jedeme dál. Po této události vás něco jako žirafa na trakaři při komediantském výstupu nemůže vyvést z míry. Zelenkavé kostýmy se na poslední chvíli snaží kostymérka Zuzana Krejzková ,,zachránit“ jakýmsi čepcem pro nevěstu a družičky a la ruská báryševna. Na začátku jsem se chtěla vžít do role cizince, ale opravdu netuším, jak by si někdo nezasvěcený, jakž takž chápající zmatený děj, vysvětlil velikou figurínu plyšového medvěda, padající ze stropu, která zjevně vyřešila již vyřešený problém. Opravdu si netroufám odhadovat, jak by takový člověk po zhlédnutí tohoto představení reagoval na dění v kultuře. Snažím se pochopit režiséra (Jiří Nekvasil), který chtěl jen trochu přiblížit klasiku současné mládeži. Možná to při zkouškách nechtělo tolik surealismu a halucinogenních látek. Možná stačilo zajít do Ypsilonky, kde použili notnou dávku nadhledu, ale co je důležitější, i vkusu. Jestli je Národní divadlo opět v plamenech, jediné co mě přiměje nepřikládat, je vynikající orchestr pod vedením dirigenta Jana Chalupeckého. Dirigent: Jan Chalupecký Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Zuzana Krejzková Pohybová spolupráce: Štefo Capko Choreografie (polka, furiant): Petr Zuska Režie scény komediantů: Michal Dočekal Sbormistr: Pavel Vaněk Dramaturgie: Pavel Petráněk |