|
Teorie a praxe sebevražd Nedávno jsem se v tisku dočetla o tokijském učiteli, který na základní škole vyučoval, jak nejlépe provést sebevraždu. Jako nejjistější způsob provedení vlastní smrti například uvedl skok z vysoké budovy. Na podivnou výuku upozornili rodiče dětí a kantor byl potrestán - přišel o roční plat. Trochu mě to zarazilo. Ne proto, že právě Japonsko je zemí, kde se sebevražda vyučovala, stala se uměním a součástí historie (harakiri – rituální rozpárání břicha), ale protože škola a rodina vychovává z dítěte osobnost, učí jej, jak žít, ovšem nesrozumí jej, jak umírat.
Jiné úsilí bylo potlačeno ve Francii, kde vyšla kniha, která poskytovala popisy, které kandidátům smrti jejich jednání zjednodušovaly. Autor knihy vypracoval detailní studii obsahující několik návodů, jak si vzít život. Pochopil, že sebevrahové si svůj čin právě tak důkladně připravují, neboť se obávají, že by nemusel vyjít a oni by nejenže přežili, ale mohli by mít také trvalé následky. Do knihy tedy uvedl podrobné informace jako například množství jedovatých látek, které způsobí jistou smrt. Tato kniha vyvolala velký ohlas, avšak brzy byla stažena z prodeje a označena za závadnou. Společnost každý pokus o osvětu sebevražd potlačuje a odsuzuje sebevražedné jednání, jako nemorální. Je to zvláštní potřeba dělat ze sebevraždy hřích nebo zvrhlost. Přitom jde jen o projev svobody a individuality člověka, který si chce se svým životem naložit podle své vůle. A právě to je to, co si společnost nežádá (a je jedno jestli demokratická či nedemokratická). Domnívám se, že kdyby bylo provedení sebevraždy bezbolestné a společensky přijatelné, bylo by sebevražd mnohem více. Charles Baudelaire kdysi pronesl: „Na některá práva v lidských právech zapomínáme: na právo si protiřečit a na právo odejít.“ A to nás staví před otázku, zda pokus tokijského kantora předložit svým žákům klíč od života, je odsouzeníhodné či ne. |