Retardér: Obrození britské kytary

V posledních letech zažívá britská kytarovka, která od dob Beatles do začátku 90. let 20. století udávala takt, tempo i tón, znovuzrození. Důkazem toho je nespočet talentovaných či méně talentovaných kapel a ke slovu se dostávají i staří pardálové, kteří se ve druhé polovině 90. let díky nástupu elektronické hudby dostali do pozadí zájmu konzumního posluchače. Samozřejmě můžeme najít několik výjimek, například hitovku kapely The Verve Bitter sweet symphony, Blur a jejich nesmrtelný Song 2 či hity Manic Street Preachers.

Zajímavostí je, že velký díl na slávě britské kytarovky nesou Američané. Objevili v podstatě největší kapely své doby: Beatles, Led Zeppelin nebo Radiohead a jejich trh samozřejmě uspokojil kapsy vydavatelů a ambice interpretů více než v konzervativní Británii. Z USA do Evropy je to co by kamenem dohodil a navíc - co se líbí Americe, je dobré i pro nás.

Stejně jako Sovětský svaz jednoho roku porazil svého učitele v ledním hokeji v boji o titul mistra světa, i Američané dali jasný signál, že ne jen z Británie je posluchač toužící po novém živ.

Roku 1991 oblétl svět singl Smells like teen spirit kapely Nirvana. A přišlo sílenství. Na scéně se objevil nový pojem: seattleská kytarovka – grunge. V tu chvíli muselo být všem jasné, že o britskou kytaru nebude v dohledné době širší zájem. Přesto na ostrovech vznikali nové party, například slavní The Charlatans, Stone Roses nebo The Libertines, avšak do světa se proráží těžko bez „Velkého bratra“. Stalo se tedy to, co se dalo předvídat (po bitvě každý generál). V Americe se pod několikaletou taktovkou britských bratří urodilo něco víc než jen kopírky.

Když se roku 1994 Kurt Cobain zastřelil, mnohým se jistě ulevilo. Zdálo se, že britská kytara se opět dočká své slávy a bylo z čeho čerpat. Chvíle největšího uznání si užívali Oasis a Blur, na světlo se sápali hitmakeři The Verve, o rok později přichází s neskutečně úspěšným albem The Bends formace Radiohead.
Za velkou louží se ale tou dobou ukuchtilo něco zcela jiného: nová metalová vlna. Fanoušci, kteří si oblíbili tvrdý grungeový zvuk, jistě ocenili příchod kapel Korn a Deftones s větší gradací než britské rock/popové soubory. Britové rezignovali a stáhli se až na výjimky do pozadí. Američané si připisují na účet také obrodu punku. Slávu kapel Green Day či The Offspring nelze opomenout. Zejména pro naše prostředí mají tyto kapely velký význam, stejně jako Nirvana či Pearl Jam.

Všechny americké kapely, které v 90. letech tolik znamenaly, se počátkem 21. století staly pouze duchem svého někdejšího úspěchu a teprve v tuto chvíli přišlo tak dlouho očekávané znovuzrození britského zvuku. Jedna z mnoha překážek, elektronická hudba, se lidem také zajedla a v Londýnských klubech opět drnčí kytary.

Paradoxem zůstává, že velký podíl na rozšíření ostrovní přímočarosti, silné melodie a lehce melancholické nálady opět nesou Američané. I když toto všechno má v sobě kapela Placebo, která funguje od poloviny 90. let a je dnes právem považována za jednu z nejlepších kapel v Británii, nedokázala to, co roku 2001 americká „britrocková“ parta The Strokes s albem is this it?. Recese, s jakou představují návrat do 60. let, uchvátila nejednoho posluchače. Silné melodie umocňuje garážový zvuk a naprostá muzikantská naivita. Stejně jako The Beatles, The Clash, Sex Pistols a Nirvaně se jim podařilo vtipně a „progresivně“ abstrahovat samotnou podstatu rock´n´rollu. Rok po vydání se na scéně zjevují další zastánci lo-fi kapel, jak se dá tato produkce nazvat, newyorští Interpol, ti jsou o poznání zamyšlenější než bezstarostní a svižní The Strokes, což se odráží na jejich popularitě.

V Británii jsou mezitím objeveny další velké kytarovky. Pop/rockoví melancholici Coldplay a kvílející zoufalci Muse.

Po neskutečném úspěchu debutu The Strokes nechtějí ostrované zůstat pozadu a přihazují hned několik argumentů, proč je jejich produkce lepší než Americká. Na scénu se dostávají stejně bezstarostní The Darkness, ti ovšem volí „retro“ let sedmdesátých a přiklání se ke klasickému hardrocku, jak ho známe z dob Led Zeppelin, Deep Purple a dalších dinosauřích gigantů. Pak přichází skotská parta Franz Ferdinand se svým eponymním albem. „Retro recesí“ se dostávají daleko před The Strokes a posluchačům nabízejí mnohem pestřejší polohy nálad. Technickým i aranžerským umem přečnívají své americké kolegy, dalo by se říci: Ano těm Britům se to povedlo. Pokud mám jmenovat další slavné souputníky těchto „retro šašků“, tak The Hives (SWE), The Kills(UK), Kings of Leon(USA) atd.

Pokud se někdo na současné britské scéně nespokojí s pouhými legráckami garážových cirkusáků, má možnost sáhnout po velmi zajímavé partě The Music. Když vydali své první eponymní album, měli těsně po plnoletosti, jeli na americké turné s australskými The Vines a britskými Coldplay. Velmi slibný start. Jejich letoší album Welcome to the north za pozornost stojí snad ještě více, povahu nahrávky vystihuje samotný název. The Music v sobě skrývají velký potenciál, jejich produkce je sice poněkud nepřístupná a náročná, ale stojí za to. Pro příznivce přístupnějších akordů bych doporučil další skvělý objev: Razorlight. I oni letos přiběhli s prvotinou Up all night, název také značně charakterizuje nálady jimi produkované. Energická, jednoduchá, ale nesmírně chytře aranžovaná britrocková odrhovačka se zvukem i povahou odklání od lo-fi kapel, což samozřejmě nevadí.

Jako příznivec živé muziky jsem pochopitelně nadšen množstvím takových souborů (je jich pochopitelně mnohem více, ale myslím, že už tak je výčet dost dlouhý). Nejvíce mě těší, že i v naší domovině se množstvím nadějných neznámých kapel čeří vody zatuchlé bigbítem, punkem nebo grungem. I u nás najdeme mnoho odpovědí na americkou nu-metalovou vlnu nebo britrockovou melancholií. Kdo ví, třeba se brzy dočkáme další osobité formace jako např. Sunshine. Jen tak dál! Hudba je branou k budoucnosti..