Zatímco v novověku většina přistěhovalců mířila za oceán do Ameriky, v pozdním středověku, ještě před obdobím odvážných mořských výprav, cestovali lidé především do velkých měst. Předindustriální města potřebovala vzhledem k vysoké úmrtnosti určitý příliv přistěhovalců, ti však byli z venkova a hlavně z nižších vrstev, což vyhrocovalo sociální konflikty. Na druhou stranu z měst, která ztrácela na významu a prosperitě, se stěhovali i lidé bohatší. Jedno z nejrychleji se rozšiřujících evropských měst byla dánská Kodaň. Do té se mezi léty 1600 – 1793 přistěhovalo 2034 osob ze Šlesvicka – Holštýnska. Toto číslo však zahrnuje pouze lidi, kteří získali občanská práva, tedy nikoliv příslušníky nižší vrstvy, kterých připadalo v průměru sedm na jednoho majetného přistěhovalce. A ještě bychom mohli uvést nizozemský Amsterdam, kde na konci 17. století byla čtvrtina obyvatel z Německa.
V Čechách byla situace podobná, lidé z venkova mířili za prací do větších měst. Zatímco v jihomoravských Ivančicích roku 1667 bylo 106 domů obydlených a 279 opuštěných (tím myslíme domy, které majitel opustil a odstěhoval se a nového majitele pak domy nenašly), tedy opuštěných domů bylo v tom místě rovných 60%, v Třebíči bylo ze 422 obydlených 398 (5, 68%), v Mikulově, kde bylo domů 414, nebyl dokonce jediný opuštěný. Situace v Čechách je kupodivu jiná. Tam migrovali především lidé z města do města a počty obyvatel na vsi se moc neměnily. Zatímco roku 1567 bylo v Novém Městě Pražském 1105 domů, roku 1607 již v této části Prahy stálo 1546 domů, z toho 53 byly neobydlené. Na druhou stranu v Táboře roku 1567 bylo domů 512 (Tábor byl po Praze a Klatovech v té době největší české město), roku 1607 bylo ve městě jen 245 domů, Tábor tedy během 40ti let ztratil více než polovinu obyvatel. Po třicetileté válce se lidé do města začali pomalu vracet a z roku 1757 máme údaj, že ve městě bylo 332 domů, z toho 4 opuštěné. Podobnou situaci prožilo i druhé největší české královské město, Klatovy, kde roku 1567 bylo 640 domů, o 40 let později jich bylo rovných 400. Tento odchod obyvatel si vysvětlujeme rozvojem pracovních příležitostí v severních a jižních v Čechách, podíváme-li se na čísla, zjistíme, že v tomto období největší nárůst obyvatel zaznamenala města Jindřichův Hradec, Český Krumlov, České Budějovice, Chomutov, Turnov, Frýdlant, Liberec a Jablonec nad Nisou.
Počet domů královských a komorních měst na Moravě
Pro zajímavost se podívejme na vloženou tabulku. V prvním svislém sloupci jsou názvy měst, v dalších pak vždy rok a počet domů v daném roce. Otazník znamená, že se údaje nedochovaly a není-li kolonky vyplněná, žádné domy započteny nebyly. V případě Šumperka a Nového Jičína nejsou kolonky vyplněny, protože v těchto městech nebylo roku 1604 sčítání provedeno. Zatímco v Uničově počet domů zůstává na stejné úrovni, v případě Olomouce a Jihlavy můžeme vidět náhlý a velký pokles počtu domů. Při sčítání roku 1604 a 1619 byly totiž počítány pod město i přilehlé předměstské domy a osady a ty byly při obléhání Jihlavy a Olomouce v době třicetileté války úplně zničeny, proto je v roce 1650 udán tak nízký počet domů. Na druhou stranu vidíme, že ani ne dvacet let nato byl počet domů srovnán s původním stavem, dokonce byl vyšší než před válkou. Šumperk se během padesáti let zvětšil na více než dvojnásobek a dokonce v něm roku 1667 nebyl jediný neobydlený dům.
Jakmile se rozhodl člověk opustit své rodiště, znamenalo to velké riziko. Sociální jistoty totiž byly vázány ve středověku především na rodinu. Bylo zvykem, že příbuzní se starali o nemocného, zraněného nebo třeba jen nabízeli neformální cesty a kontakty k získání práce. Jakmile člověk zpřetrhal kontakt s rodinou, ztratil záchranou sociální síť. Stěhovala – li se celá rodina, šlo většinou o přesunutí se do vzdálenějších míst a to si bohužel ti nejchudší nemohli dovolit. Chudí se zpravidla stěhovali do nejbližšího města.
Migranti však, rozhodli-li se odstěhovat, často brali v potaz ta místa, kam se už jejich příbuzní nebo známí přistěhovali dříve. To zlehčovalo pozdější hledání zaměstnání a zapojení se do nové společnosti. Již od středověku měla však některá povolání, zejména ta řemeslná, institucionální záchytné body, jako byly řemeslnické gildy, cechy a tovaryšská bratrstva. Tyto instituce nabízeli nově příchozímu nejlepší pomoc do začátku a zároveň měla v stanovách třeba povinnost přispět postiženému v případě nemoci či úmrtí. I přes tyto možnosti mívalo mnoho přistěhovalců smůlu. Za vše hovoří například čísla z nemocnice ve městě St. André v Bordeaux. Ta sloužila zároveň jako chudobinec a roku 1620 v ní přebývalo 120 osob, z nichž 93% nebylo z tohoto města. Nebo v toledské nemocnici Tavera mezi léty 1559 – 1648 nebylo z města 78% procent lidí, navíc dvě třetiny z nich byli muži ve věku mezi 12 – 25 lety. Situace ve městě musela být pro přistěhovalce tvrdá, protože právě mladí muži mívali největší šanci na získání zaměstnání.
Velmi lákavou alternativou pro lidi hledající práci bylo vystěhování se za moře. Tím je myšlena především cesta do Severní Ameriky, hodně lidí ale také mířilo do jihovýchodní Evropy a Ruska. S rozvojem kolonií se možnosti zaměstnání ještě zvětšily, ale prim stále měla Amerika. Do té v 17. století připlulo 600 000 kolonistů, což vychází na 6 000 imigrantů ročně, mezi léty 1700 – 1783 pak dalších 450 000, nejvíc z nich pocházelo z britských ostrovů.
Zajímavé je, že po třicetileté válce, pokud se někdo rozhodl migrovat po Evropě, zamířil do Německa. Sem v hojné míře přicházeli Italové, Maďaři, Češi, Švýcaři a Francouzi (hugenoti), ale v 18. století se karta obrátila a Německo zažilo největší odliv obyvatel ve střední Evropě. Například ve 40. letech 18. století se celých 5% obyvatel německého markrabství Baden - Durlach rozhodlo pro hromadný přesun do severoamerické Pensylvánie. V Pensylvánii byla dokonce založena přistěhovalci osada Germantown, která Němcům sloužila jako první záchytný bod na cestě do Nového Světa.
Na obrázku je lept Václava Hollara z období kolem roku 1630 zachycující podobu Hradčan a malé strany z petřínského kopce. Na petřínských svazích patřících Strahovskému klášteru se až do 19. století pěstovalo víno, ve vinicích byli nárazově zaměstnáváni chudí lidé. Za Pražským hradem si všimněme holých luk, které v té době vůbec nespadaly pod město Prahu, na počátku novověku se na nich však začali zabydlovat přistěhovalci a vznikly nejprve vesnice, poté městské části Libeň, Bohnice, Dejvice, Nebušice, Letná a další.
Ačkoliv si mnoho lidí nemohlo cestu přes moře zaplatit, měli možnost přihlásit se k takzvanému programu indentured servitude, což byl zvláštní způsob uhrazování cestovného vlastní prací v nově založených koloniích a osadách. Cestující se musel zavázat, že bude po dobu čtyř až pěti let pracovat zadarmo pro dobro osady a až po uplynutí smluvené doby mohl začít vydělávat na vlastní majetek, což mu ještě pár let na stejném pozemku zabralo. Emigrantům přitom v mnoha přístavech nebylo povoleno vystoupit z lodi, dokud se pro ně nenašla práce. Na druhou stranu když už ve státě Pensylvánie někdo tuto službu odpracoval, dostal pro lepší start do vlastního života dvojí oblečení, sekyru a zemědělské nářadí, ovšem už v 60. letech 18. století byl veliký problém na východním pobřeží sehnat kus půdy, tolik už byla tato země obydlená.
V Čechách byla situace podobná, lidé z venkova mířili za prací do větších měst. Zatímco v jihomoravských Ivančicích roku 1667 bylo 106 domů obydlených a 279 opuštěných (tím myslíme domy, které majitel opustil a odstěhoval se a nového majitele pak domy nenašly), tedy opuštěných domů bylo v tom místě rovných 60%, v Třebíči bylo ze 422 obydlených 398 (5, 68%), v Mikulově, kde bylo domů 414, nebyl dokonce jediný opuštěný. Situace v Čechách je kupodivu jiná. Tam migrovali především lidé z města do města a počty obyvatel na vsi se moc neměnily. Zatímco roku 1567 bylo v Novém Městě Pražském 1105 domů, roku 1607 již v této části Prahy stálo 1546 domů, z toho 53 byly neobydlené. Na druhou stranu v Táboře roku 1567 bylo domů 512 (Tábor byl po Praze a Klatovech v té době největší české město), roku 1607 bylo ve městě jen 245 domů, Tábor tedy během 40ti let ztratil více než polovinu obyvatel. Po třicetileté válce se lidé do města začali pomalu vracet a z roku 1757 máme údaj, že ve městě bylo 332 domů, z toho 4 opuštěné. Podobnou situaci prožilo i druhé největší české královské město, Klatovy, kde roku 1567 bylo 640 domů, o 40 let později jich bylo rovných 400. Tento odchod obyvatel si vysvětlujeme rozvojem pracovních příležitostí v severních a jižních v Čechách, podíváme-li se na čísla, zjistíme, že v tomto období největší nárůst obyvatel zaznamenala města Jindřichův Hradec, Český Krumlov, České Budějovice, Chomutov, Turnov, Frýdlant, Liberec a Jablonec nad Nisou.
|
Jakmile se rozhodl člověk opustit své rodiště, znamenalo to velké riziko. Sociální jistoty totiž byly vázány ve středověku především na rodinu. Bylo zvykem, že příbuzní se starali o nemocného, zraněného nebo třeba jen nabízeli neformální cesty a kontakty k získání práce. Jakmile člověk zpřetrhal kontakt s rodinou, ztratil záchranou sociální síť. Stěhovala – li se celá rodina, šlo většinou o přesunutí se do vzdálenějších míst a to si bohužel ti nejchudší nemohli dovolit. Chudí se zpravidla stěhovali do nejbližšího města.
Migranti však, rozhodli-li se odstěhovat, často brali v potaz ta místa, kam se už jejich příbuzní nebo známí přistěhovali dříve. To zlehčovalo pozdější hledání zaměstnání a zapojení se do nové společnosti. Již od středověku měla však některá povolání, zejména ta řemeslná, institucionální záchytné body, jako byly řemeslnické gildy, cechy a tovaryšská bratrstva. Tyto instituce nabízeli nově příchozímu nejlepší pomoc do začátku a zároveň měla v stanovách třeba povinnost přispět postiženému v případě nemoci či úmrtí. I přes tyto možnosti mívalo mnoho přistěhovalců smůlu. Za vše hovoří například čísla z nemocnice ve městě St. André v Bordeaux. Ta sloužila zároveň jako chudobinec a roku 1620 v ní přebývalo 120 osob, z nichž 93% nebylo z tohoto města. Nebo v toledské nemocnici Tavera mezi léty 1559 – 1648 nebylo z města 78% procent lidí, navíc dvě třetiny z nich byli muži ve věku mezi 12 – 25 lety. Situace ve městě musela být pro přistěhovalce tvrdá, protože právě mladí muži mívali největší šanci na získání zaměstnání.
Velmi lákavou alternativou pro lidi hledající práci bylo vystěhování se za moře. Tím je myšlena především cesta do Severní Ameriky, hodně lidí ale také mířilo do jihovýchodní Evropy a Ruska. S rozvojem kolonií se možnosti zaměstnání ještě zvětšily, ale prim stále měla Amerika. Do té v 17. století připlulo 600 000 kolonistů, což vychází na 6 000 imigrantů ročně, mezi léty 1700 – 1783 pak dalších 450 000, nejvíc z nich pocházelo z britských ostrovů.
Zajímavé je, že po třicetileté válce, pokud se někdo rozhodl migrovat po Evropě, zamířil do Německa. Sem v hojné míře přicházeli Italové, Maďaři, Češi, Švýcaři a Francouzi (hugenoti), ale v 18. století se karta obrátila a Německo zažilo největší odliv obyvatel ve střední Evropě. Například ve 40. letech 18. století se celých 5% obyvatel německého markrabství Baden - Durlach rozhodlo pro hromadný přesun do severoamerické Pensylvánie. V Pensylvánii byla dokonce založena přistěhovalci osada Germantown, která Němcům sloužila jako první záchytný bod na cestě do Nového Světa.
|
Ačkoliv si mnoho lidí nemohlo cestu přes moře zaplatit, měli možnost přihlásit se k takzvanému programu indentured servitude, což byl zvláštní způsob uhrazování cestovného vlastní prací v nově založených koloniích a osadách. Cestující se musel zavázat, že bude po dobu čtyř až pěti let pracovat zadarmo pro dobro osady a až po uplynutí smluvené doby mohl začít vydělávat na vlastní majetek, což mu ještě pár let na stejném pozemku zabralo. Emigrantům přitom v mnoha přístavech nebylo povoleno vystoupit z lodi, dokud se pro ně nenašla práce. Na druhou stranu když už ve státě Pensylvánie někdo tuto službu odpracoval, dostal pro lepší start do vlastního života dvojí oblečení, sekyru a zemědělské nářadí, ovšem už v 60. letech 18. století byl veliký problém na východním pobřeží sehnat kus půdy, tolik už byla tato země obydlená.