|
Prase 1 - Procházka po lese Prochází se po lese a vidí tolik činností a možností, že by se
při počítání udusil. Opírá se o strom, který z nerozhodnosti
zapustil kořeny. Snaží se nevnímat ty prachy, páry a smrady. Je
to vnější stránka, třetí. Je to krása, krása, krysa... krátký kecy.
Slunce aby se bálo říct ne, nasadili jsme na svícen a stejně se
každej může posrat z chaotický heliový koule. Co je krásnýho na
něčem, co neustále mění tvar? Určitě jste podobné místo viděli. Země placatá, srst akorát lehtá chodidla. Hlavolamismus stromů přikrytý duchnou slunečního smradu. Vrchní debil jakoby se rozesoupil a nechal projít veverku. Aspoň budu mít co jíst. Nemám rád momentky, ale teď to stojí za to. Nad hlavou se obloha zatáhla a les začal ospale chrchlat. On by teď bypadal jako medvěd, kdyby neměl dvě hlavy. Kočárek vrže, bolí ho kosti. V břiše se mu mele harant. Rodinka veselá, dítka skotačivá. Prolezlo to kolem a o něj ani okem nezavadilo. To je dobře( pro ně). Přemýšlí. Už má zas jen jednu hlavu, ale pořád je v tom zmatek. U tohohle člověka je zmatek ve všem. Chroupe veverčí hlavu. Cyklista hehe, nějaká dvojice. Lepí se na sebe, jako by jim nestačil jejich vlastní smrad, musej ještě nasávat ten druhej. Horší než zvíře, myslí si to o sobě kdoví co a přitom… Proč si mně nikdo nevšímá? Jsem chodící ego, copak to není krása? Až se setmí, nechám vám ochutnat trochu své dokonalosti, ukážu vám hloubku svého nitra ( a možná i vašeho…). Procházka po lese naštěstí končí, protože pan doktor Vocásek musí zpátky do kanceláře. |