Růst počtu obyvatel
Chudí lidé z venkova řešili svojí krizi stěhováním se do větších měst. Ta nabízela větší možnosti uplatnění a více pracovních míst, zároveň byla ve městech propracovanější sociální síť než na venkově, což znamenalo, že hrozila-li někomu bída, měl se většinou kam a na koho obrátit.
V polovině 14. století už však bylo lidí moc a podmínky pro život a práci se o hodně zhoršily. Když však přišel mezi lety 1348 - 1350 do Evropy mor, který si oběti vybíral hlavně ve větších městech, ztráty ne životech byly tak veliké, že evropská populace se na úroveň počtu před morem dostala až krátce po roce 1500. Počet lidí však rostl dál a na počátku 19. století byl už jejich počet zdvojnásoben, z 75 milionů na zhruba 150 milionů lidí. Čas od času se v některých oblastech počet obyvatel zmenšil, například třicetiletá válka vedla v několika regionech střední Evropy až k osmdesátiprocentním ztrátám, zatímco sousední regiony zůstaly válkou nedotčeny. Takové události měly za následek stěhování obyvatel do vzdálenějších míst, někdy dokonce do cizích zemí.
Zároveň obrovskou roli hrálo složení obyvatelstva. V Anglii bylo roku 1581 35% obyvatel mladších patnácti let. Roku 1676 byl jejich počet snížen na 30%, ale naopak lidí starších šedesáti let přibylo z 8% na 10%. A právě staří a děti patřily společně s nemocnými k nejohroženějším skupinám, neboť se o sebe tito lidé sami nemohli postarat.
Většinu Evropanů stále tvořili venkované. Zatímco roku 1500 žilo ve
městech s více než dvěma tisíci obyvateli 15% lidí, roku 1800 to už bylo 18%. Ovšem
během těch tří set let se obyvatelstvo měst více než zdvojnásobilo. Z 11,4 na 26,6
milionů obyvatel. Počet měst s více než 100 000 obyvateli stoupl ze čtyř na dvacet.
Zajímavá jsou také čísla dokazující růst jednotlivých měst. Například Londýn se, co
se počtu lidí týče, rozrostl z 50 000 na 948 000, Vídeň se zvětšila z 12 000 na 148
000, ale Kolín nad Rýnem, kde na počátku 16. století bylo obyvatel 45 000, byl o tři
století později obydlen 41 000 obyvateli. Podobně dopadl Norimberk, ten se rozrostl
mezi lety 1300 až 1500 z 12 000 na 38 000 lidí, roku 1800 jich v tomto městě bydlelo
jen 30 000. Možné vysvětlení prudkého nárůstu a ztráty obyvatel si můžeme vysvětlit
tak, že Norimberk jako první roku 1370 zavedl almužnický řád, který však během
dalších dvou století zavedla i jiná města a Norimberk už tolik nelákal chudé
lidi.
Jako příklad růstu počtu chudých po celé Evropě si můžeme uvést, že na církevním panství Grossolt v šlesvickém vévodství stoupl mezi lety 1803 - 1840 počet obyvatel ze 655 na 995, roku 1783 pobírali jen tři z nich podporu, roku 1846 dostávalo podporu deset osob občas a dvanáct stále.
Ruku v ruce s růstem počtu obyvatel šlo zdražování potravin. Po moru a ztrátách obyvatelstva sice ceny klesly, ale od konce 15. století prudce stoupaly, mezi rokem 1520 a 1690 se cena pšenice zčtyřnásobila, zatímco mzdy zaostávaly. V 16. století navíc přišel všeobecný pokles mezd, jejich růst začal na začátku 17. století, po pár desetiletích se však zastavil na poloviční hodnotě mzdy před poklesem.
Podívejme se nyní na tabulku a graf vyjadřující situaci v Čechách. Jde jasně vyčíst, že největší kraje, jako Plzeňsko-Loketský, Bechyňský a Boleslavský, si udržovaly po celou dobu populační přírůstek na stejné hodnotě a obyvatelstva přibývalo rychle, zatímco Vltavský (rozkládal se zhruba mezi Benešovem a Táborem), Slánský, Podbrdský a Rakovnický kraj se potýkal s pomalým přírůstkem populace, navíc jediný Slánský z těchto malých krajů se nesetkal s úbytkem populace. Problém obyvatel menších a větších měst byl nedostatek místa. Rozšiřování města bylo omezeno hradbami, dílny a krámy tak vznikaly v těsném sousedství a navzájem si konkurovaly. Málokdo byl ochotný mít živnost za městskými hradbami, neboť takové dílny a obchody nejvíce ohrožovala válka. Na to doplatila například Olomouc, která během třicetileté války přišla o dvě třetiny budov. Olomoučtí radní byli hrdí, že jejich město je jedno z největších na Moravě, nedali však rozšířit hradby a v době války tak byla chráněna jen malá část města.
Ačkoliv chudým lidem se koncem 18. století žilo lépe než před třemi stoletími, třicetiletá válka měla za následek veliký rozmach středních a vyšších vrstev, rozdíl mezi chudými a běžnými lidmi byl tedy o hodně větší. To se projevilo především na cenách potravin, chudí lidé se jejich prodejem totiž neživili, protože až na pár výjimek neměli nárok na vlastní pole. Jen pro zajímavost: protože obyvatelstvem Evropy počátkem novověku zmítal strach z hladu, který vrcholil hlavně mezi lety 1570 - 1640, kdy bylo evropské podnebí velmi chladné a půda málo plodná, veliké popularitě se začaly těšit svátky a hody, které měly symbolicky strach z hladu zahnat.
V dalším díle se dočtete o migraci obyvatelstva za prací i za lepším životem.
Chudí lidé z venkova řešili svojí krizi stěhováním se do větších měst. Ta nabízela větší možnosti uplatnění a více pracovních míst, zároveň byla ve městech propracovanější sociální síť než na venkově, což znamenalo, že hrozila-li někomu bída, měl se většinou kam a na koho obrátit.
V polovině 14. století už však bylo lidí moc a podmínky pro život a práci se o hodně zhoršily. Když však přišel mezi lety 1348 - 1350 do Evropy mor, který si oběti vybíral hlavně ve větších městech, ztráty ne životech byly tak veliké, že evropská populace se na úroveň počtu před morem dostala až krátce po roce 1500. Počet lidí však rostl dál a na počátku 19. století byl už jejich počet zdvojnásoben, z 75 milionů na zhruba 150 milionů lidí. Čas od času se v některých oblastech počet obyvatel zmenšil, například třicetiletá válka vedla v několika regionech střední Evropy až k osmdesátiprocentním ztrátám, zatímco sousední regiony zůstaly válkou nedotčeny. Takové události měly za následek stěhování obyvatel do vzdálenějších míst, někdy dokonce do cizích zemí.
Zároveň obrovskou roli hrálo složení obyvatelstva. V Anglii bylo roku 1581 35% obyvatel mladších patnácti let. Roku 1676 byl jejich počet snížen na 30%, ale naopak lidí starších šedesáti let přibylo z 8% na 10%. A právě staří a děti patřily společně s nemocnými k nejohroženějším skupinám, neboť se o sebe tito lidé sami nemohli postarat.
|
|
Jako příklad růstu počtu chudých po celé Evropě si můžeme uvést, že na církevním panství Grossolt v šlesvickém vévodství stoupl mezi lety 1803 - 1840 počet obyvatel ze 655 na 995, roku 1783 pobírali jen tři z nich podporu, roku 1846 dostávalo podporu deset osob občas a dvanáct stále.
Ruku v ruce s růstem počtu obyvatel šlo zdražování potravin. Po moru a ztrátách obyvatelstva sice ceny klesly, ale od konce 15. století prudce stoupaly, mezi rokem 1520 a 1690 se cena pšenice zčtyřnásobila, zatímco mzdy zaostávaly. V 16. století navíc přišel všeobecný pokles mezd, jejich růst začal na začátku 17. století, po pár desetiletích se však zastavil na poloviční hodnotě mzdy před poklesem.
Podívejme se nyní na tabulku a graf vyjadřující situaci v Čechách. Jde jasně vyčíst, že největší kraje, jako Plzeňsko-Loketský, Bechyňský a Boleslavský, si udržovaly po celou dobu populační přírůstek na stejné hodnotě a obyvatelstva přibývalo rychle, zatímco Vltavský (rozkládal se zhruba mezi Benešovem a Táborem), Slánský, Podbrdský a Rakovnický kraj se potýkal s pomalým přírůstkem populace, navíc jediný Slánský z těchto malých krajů se nesetkal s úbytkem populace. Problém obyvatel menších a větších měst byl nedostatek místa. Rozšiřování města bylo omezeno hradbami, dílny a krámy tak vznikaly v těsném sousedství a navzájem si konkurovaly. Málokdo byl ochotný mít živnost za městskými hradbami, neboť takové dílny a obchody nejvíce ohrožovala válka. Na to doplatila například Olomouc, která během třicetileté války přišla o dvě třetiny budov. Olomoučtí radní byli hrdí, že jejich město je jedno z největších na Moravě, nedali však rozšířit hradby a v době války tak byla chráněna jen malá část města.
Ačkoliv chudým lidem se koncem 18. století žilo lépe než před třemi stoletími, třicetiletá válka měla za následek veliký rozmach středních a vyšších vrstev, rozdíl mezi chudými a běžnými lidmi byl tedy o hodně větší. To se projevilo především na cenách potravin, chudí lidé se jejich prodejem totiž neživili, protože až na pár výjimek neměli nárok na vlastní pole. Jen pro zajímavost: protože obyvatelstvem Evropy počátkem novověku zmítal strach z hladu, který vrcholil hlavně mezi lety 1570 - 1640, kdy bylo evropské podnebí velmi chladné a půda málo plodná, veliké popularitě se začaly těšit svátky a hody, které měly symbolicky strach z hladu zahnat.
V dalším díle se dočtete o migraci obyvatelstva za prací i za lepším životem.