|
Lidé na okraji středověké společnosti I. Hrozba chudoby Než se začneme zabývat přímo chudými lidmi a žebráky, musíme si uvědomit, jak rychlá mohla být ve středověku cesta k bídě. Stačilo mít početnou rodinu a muž měl co dělat, aby ji uživil. Lidé se snažili ze všech sil chudobě se vyhnout, jakmile však začali svůj stav řešit podporou (žebrotou, prací na černo nebo pobíráním dávek), k chudobě už měli jen kousek. Ke skupině lidí, kterým hrozilo, že se budou muset uchýlit k podpoře, patřily veškeré nižší vrstvy a 60% - 80% rodin bez kapitálu, s jehož pomocí by mohli nouzové situace přežít. Druhá skupina byli lidé, kteří už podporu odebírali. Takzvaní 'domácí chudí', jejichž potřebnost byla ve městě uznávána a kteří dostávali od města nebo církve příležitostné almužny. A do skupiny třetí patřili lidé, kteří společensky uznávaní nebyli a na podporu tedy neměli nárok - tuláci, žebráci a prostitutky. Odhaduje se, že v 18. století bylo v Německu na potulce 2% až 10% obyvatel. Počet takových lidí přímo závisel na plošné péči o chudé. Například Anglie, která zavedla mezi lety 1597 - 1601 Staré chudinské právo a stala se tak jakýmsi průkopníkem v oblasti chudinské plošné podpory, měla po celé 17. století méně tuláků, než bylo běžné v zemích na kontinentě. Jakousi výjimkou byli bezdomovci, kteří se už jako lidé narodili, ti by v našem žebříčku měli úplně poslední místo, chudoby se však obávat nemuseli, neboť v ní vyrůstali odmalička a podle toho také vypadaly jejich životní jistoty, o které se tak báli lidé z předchozích tří skupin. Jakmile někdo zažádal o podporu u města či církve, neznamenalo to, že hned dostane peníze nebo potraviny. Vzhledem k hromadnému rozšíření 'falešných' žebráků počátkem novověku musel být žadatel nejprve uznán podpory hodným. Nejvíce byla podpora rozdávána starým, nemocným, sirotkům a obětem války, které například přišly o celou rodinu nebo dům. Jakmile byl žadatel shledán práceschopným, mohl nastoupit například do městské továrny nebo mohl pracovat na církevních hospodářstvích a podpora mu mohla být vyplacena. Odmítnul-li práci, většinou s žádostí nepochodil a musel se uchýlit k žebrotě, což znamenalo skluz až na samé dno společnosti. V příštím díle si povíme něco o nárůstu obyvatelstva, tedy veliké příčině nezaměstnanosti, chudoby a sociální nejistoty. |