|
Divotvorné třešně Nedávno jsem při prohlížení jednoho z populárních ženských časopisů narazila na zajímavý článek. Jeho v barvách vyvedený nadpis hlásal: "Ať vám padne k nohám!". Zaujalo mě to, a tak jsem četla dál. Článek byl rozdělen na 25 žhavých tipů. Ale já skončila už u toho prvního. Poučil mě totiž, jak muže dostat do kolen pomocí kouzel jazyka. Koho v tuto chvíli napadají žhavé francouzské praktiky, tak ten se hluboce mýlí. Jednalo se totiž o podrobný popis toho, jak uvázat jazykem uzlík na stopce od třešně. Celý proces se má odehrávat v ústech, takže je poměrně složitý. Zdálo se mi směšné, že něco takového by mohlo vysněného muže dostat na kolena a ještě v něm probudit absolutní touhu. Ale pokračování článku mě naprosto ubilo argumenty. Muže totiž prý maximálně navnadí představa, co asi ještě všechno ovládáte. Tak jsem neváhala a běžela do zeleniny koupit kilo třešní, které podle návodu měly mít pořádně dlouhé stopky. Ještě teď si vybavuji vyděšený pohled prodavačky, když jsem zuřivě přehrabovala bedýnku s třešněmi a porovnávala jejich stopky. Důvod jsem se jí říct neodvážila, protože by se k tomu zděšenému pohledu přidalo asi i klepání na čelo. Ale co, třešně byly v košíku a já jsem chvátala domů, abych konečně mohla začít tvořit. Po důkladném přečtení návodu jsem strkala do pusy jednu stopku za druhou a zkoušela vykouzlit uzlík. Takže: "Překřížit pod jazykem. Utáhnou zuby. Provléknout špičkou jazyka. Utáhnout pomocí jazyka a horních zubů.....a...". A nic! Vyndávala jsem z pusy jedu uslintanou stopku za druhou, a ačkoli jsem postupovala přesně podle postupu, tak na žádné z nich nebyl sebemenší náznak uzlíku. Asi po dvou hodinách jsem měla plnou pusu kousků stopek, ale přede mnou se vítězoslavně krčil malý uslintaný zámotek. Ano, byl to on, můj první uzlík. Touto fází jsem skončila. Uzlík jsem udělala, a teď to jen ještě předvést večer partnerovi, se kterým jsem slavila výročí našeho vztahu. Uvařila jsem báječnou večeři, krásně prostřela stůl a zapálila svíčky a vonné tyčinky. Doprostřed stolu jsem umístila mísu s třešněmi a těšila se, jak večer vášnivě prolomím hradbu stereotypu vlnou nespoutané živočišnosti. Večeře byla báječná, a když se přiblížil můj hřeb večera, trošku jsem znejistěla a začala nervózně poposedávat na židli. Vzala jsem s pohledem upřeným do přítelových očí jednu třešni a co nejsmyslněji ji snědla. A pak to začalo. "Heco ti hukašu!" zahuhlala jsem se stopkou v puse a pustila jsem se do marného boje, na jehož konci měl na stopce zasvítit pevný uzlík. Když jsem ale i po čtvrt hodině marně zápasila s polorozkousanou stopkou, začala jsem propadat panice. Partner nechápavě zíral na mou obličejovou gymnastiku a trpělivě čekal, co se bude dít. Po dalších patnácti minutách jsem z úst vítězoslavně vytáhla oslintanou stopku i s malým, pevným uzlíkem. Partner moje dílo uchopil znechuceně do dvou prstů a ještě znechuceněji se zeptal: "Co to, prosím tě, je? Fuj! To ses tím jako dusila nebo co?". Neměla jsem sílu říct mu pravdu, a tak do dneška žije v tom, že jsem se na našem pátém výročí málem udusila stopkou od třešně. Až někde uvidíte obdobný návod, jak ohromit pány tvorstva, tak ho berte s nadhledem, protože není všechno zlato co se třpytí... |