|
Proč? A ona tam zase sedí. Na jejím místě a v jejím světě. Nevnímá už
veselý smích ostatních, nevnímá už brebentění. Vnímá jen svou
nerovnováhu a své problémy. Po tvářích jí pomalu stéká slaná voda a
končí v jejich ústech. Všechny zvuky splývají v nesrozumitelný šum.
Slyší jen své vzlyky. Venku se slunce usmívá, ale ona vidí pouze bílou tmu. Jitko! No tak, Jitko! Neslyší. V hlavě zní jen:Proč? Proč zhroutil se jí svět? Proč neumí se smát? Proč musí se tak bát? Proč? Přemýšlí. Uvažuje, zda má dál ještě žít. V tom její myšlenky přetne ostrý, protivný zvuk. Jak když do nich střelí, všichni běží do tříd. Zvoní. Jen ona tam sedí dál a tiše pláče. Už nebaví ji ty soucitné pohledy, už nebaví ji ty chápavá slova. Tak proč? Černá slza ukápne na bílý, široký parapet okna. Snad o tom ani neví. Ale pohne se. Obejme svá kolena, třese se a mlčí. Vypadá vcelku klidně, ale její mozek pracuje o sto šest.Tvoří své kombinace, dokončuje příběhy, vyvozuje důsledky a ptá se proč? Budoucnost. To je jen pojem. Prázdný pojem. Není plný obav, ani toužebného očekávání. Neříká jí nic. Žije jen přítomnosti. Stejnak ví, že až dnes přijde domu, nepřijde ji pozdravit Punťa, neobejme ji maminka, nepolíbí ji otec. Nesvalí se na pohovku a nenechá se televizí ukolébat k spánku. Místo toho se v otcově ušáku schoulí do klubíčka a bude.zase plakat. Ví, že jí maminka nenabídne čaj, a tatínek se nezeptá, co tam dělá. Ví, že Punťa nebude škrábat na dveře a nebude chtít ven. Ví, že už je nikdy neuvidí. Ale neví, zda má děkovat, či litovat, že kdysi proběhla ta krutá hádka a trucovitá drzá Jitka, nejela s rodiči a Punťou k babičce. Byla by to její poslední jízda. Byl to její poslední normální den. |