|
Schůzka naslepo. Jestli čekáte duchaplný odborný článek o tom, čeho se vyvarovat při schůzce naslepo, budu vás bohužel muset zklamat. Jak jsem si všimla, podobný článek tohoto typu (Kamarád nebo kluk, 27.02.2002) se bohužel moc neujal a setkal se především s negativní kritikou. Nebudu vám zde líčit, jak jsem se zamilovala či nezamilovala do dotyčného pana X. Jde tu jen a pouze o vylíčení příběhu, který pojednává o první schůzce naslepo jedné dívky. Jednou jsem poslouchala seznamku na jistém radiu a upoutal mě seznamovací inzerát posluchače, který si říkal Vilík. Bylo mu osmnáct, mě patnáct. Sháněl štíhlou nekuřačku z Prahy. A já mu ze zvědavosti odpověděla. Napsal mi nějaké ty údaje o jeho výšce, barvě vlasů, očí, atd. Mezi nimi i to, že je štíhlý. Ačkoli se mi štíhlí kluci moc nezamlouvají, jsem spíš na ty Rambiče (já vím, na vzhledu nezáleží:)), řekla jsem si, že bych třeba poté mohla litovat ztráty super kluka. Psali jsme si nějaký ten čas, když navrhl, že bychom se mohli sejít. Samozřejmě nastaly takové ty zdlouhavé dohady o tom, kde, kdy a v kolik. Nakonec navrhl Smíchovské nádraží a společně jsme usoudili, že by bylo nejmoudřejší, využít při této příležitosti stanici metra. Konkrétně její střed, pod schody. Když nastal onen tolik očekávaný den, vymódila jsem se a úmyslně přišla o něco déle (abych případně mohla utéct, kdybych zjistila, že to není osmnáctiletý štíhlý nekuřák, ale osmdesátiletý obtloustlý tuberák :)). Jakmile jsem ho ale zahlédla, byla jsem natolik zděšena, že jsem se ani nedokázala otočit a dělat, že jsem někdo jiný. Onen štíhlý idol v modrých džínách a černé bundě, byl totiž podsaditý kluk v mrkváčích a seprané šusťákovce. Když jsem překonala první zděšení (stále jsem si ještě říkala, že se v něm může schovávat romanticky založený intelektuál), přistoupila jsem k němu, podala mu ruku a představila se. Také mi podal ruku a řekl, že se jmenuje "Vítek". No vida, tak tohle není Vilík. Nejprve jsem doufala, že jsem si ho s někým spletla a ON teprve přijde. Z tohoto omylu mě bohužel velmi brzy vyvedl :))) (Nevím čím to bylo, že měl najednou jiné jméno, ale po tom už jsem nepátrala.) A já začala náš úchvatný, zhruba dvouhodinový, dialog. "Tak kam půjdeme?" "No, já nevim." "Nevíš? Já myslela, že máš něco v plánu, když jsi se chtěl sejít na Smícháči." "Ale já fakt nevim, kam bysme mohli jít..." "Hm" Nebudu to prodlužovat. Než jsme se vymotali ze stanice metra zpět na povrch zemský, stačil asi 15x říct: "Já ale fakt nevim, kam bysme mohli jít..." A já mu na to asi 10x řekla pouhé: "Hm." Pak už jsem mu neodpovídala, až jsem to nevydržela a když už asi pošestnácté řekl, že fakt neví, kam "bysme" mohli jít, řekla jsem: "Ale vždyť nemusíme jít za určitým cílem, můžeme se přece jen tak procházet, a kecat, ne?" (že bych na chvilku odhodila můj flegmatismus? :)) Nyní řekl pro změnu "Hm" on. Začali jsme si to rázovat ke Knížecí a než jsme tam došli, byl nejspíš pořád natolik zaskočen, že stále opakoval tu svou větu: "Já ale fakt nevim, kam bysme mohli jít." Za tu dobu jsem si na ní vypěstovala už vcelku slušnou alergii :D Tak jsme šli a střídavě mlčeli a střídavě projevovali naše charaktery opakujícími se větami. Chovala jsem se opravdu jako totální flegma, když jsem mu donekonečna opakovala: "Tak to přece nevadí, prostě půjdem a třeba nás něco zaujme." V tom jsem zahlédla dva pokutující policisty a s myšlenkou, že musím šanci chytit za pačesy jsem začala horečně přemýšlet, jestli se mi náhodou nehodí k nadhození nějakého tématu rozhovoru. Skoro až zhnuseně jsem tedy pronesla: "No jo, pokutovat, to je opravdu to jediné, co uměj." Během chvilky jsem podle jeho reakce zjistila, že tohle se neujalo. "Hm, ty je nějak osobně znáš?" "Ne, já to myslela spíš obecně." "Aha,........já ale doopravdy nevím, kam bysme mohli jít." Na jednu stranu jsem měla sto chutí se po něm vrhnout a začít ho na místě......škrtit :), ale na druhou stranu mi ho bylo vcelku líto a začala jsem si v duchu opakovat naše smsky, které jsme si poslali a uvažovala jsem, jak je možné, že se mohli sejít dvě osoby, které si totálně nemají co říct. Bylo vidět, že se to oba snažíme zachránit několika výkřiky do prázdna. Začal mi vyprávět nějakou historku, jak naboural auto. Najednou přestal mluvit a já v naivní předtuše, že jde jen o dramatickou pauzu mlčela také a čekala, co bude dál. Pak mi došlo, že už skončil a já bych se asi měla smát a tak jsem po dlouhé době ze sebe vyloudila podivuhodný skřek, který se údajně měl podobat smíchu, ale spíš to znělo jak kdákání kachny padající ze schodů...... V tu chvíli bych se nejraději nakopla. Když jsme už byli kousek za stanicí metra Anděl, napadla mě spásná myšlenka a řekla jsem: "Tak což kdybychom zašli někam na pivko?" "No, mě to taky hned napadlo, ale bylo mi blbý ti to říkat........A to říkáš až teď? Teď, když už jsme přešli všechny dobrý hospody?" Pronesl tím svým monotóním hlasem. "Aha, no tak se můžem otočit..." "To je trapný." A tak jsme šli dál, želvím tempem, směrem na Újezd. Když jsme byly na Újezdě a začali se sápat jakoby pěšky na Petřín, optal se mě, zda sportuji. Jelikož to bylo těsně poté, co jsem měla výron v kotníku, řekla jsem, že ne. A on na to, že s kamarády provozují sport (opravdu si nevzpomínám, jak ho nazval), kdy běhají do kopců a po lese. Moje odpověď ve znění "Hm" ho asi zrovna nenadchla. A tak jsme se dál sápali nahoru. On po nějakém čase řekl: "Mě hrozně bolej nohy." "Tak si na chvilku sedni" "To je blbý...nevadilo by ti, kdybychom se otočili?" "Tak jo, proč ne?............Ale víš, že cesta z kopce je víc namáhavá, než cesta do kopce?" "No a?" A tak jsem pochodovali, až jsme dorazili na stanici tramvaje, kde nás čekalo vysvobození v podobě věty: "Hele, já jsem včera hrozně kalil a teď jsem děsně unavenej, nezapíchnem to?" "No, tak jo. Já na metro půjdu pěšky." "Já tě ale nemůžu doprovodit..." "To neva, to je dobrý,....čau." A po tomto fiasku jsme se sobě už nikdy neozvali a já od té doby měla panickou hrůzu ze schůzek naslepo. Když dnes někdo řekne větu: "Já ale fakt nevim, kam bysme mohli jít." mám chuť ho praštit kabelkou.... :) |