|
A papouch už nikdy nepřiletěl Voda byla tak teplá, že se mlžila všechna zrcadla. Linda zvedala pravou nohu a se zájmem sledovala, jak se z ní kouří. Pak foukla do pěnové kuličky, tak, že se to bílé vzneslo, letělo a přistálo na zelených kamnech, kde se pomalu rozplynulo. Zelené kachláče pokojně blafaly, v krbu tancovali nepokojní skřítci a ve vodě šuměly drobné duhové bublinky. Hodiny zpívaly celou. Lázeň stydla a Lindě měkla kůže. Zavřela oči. Přemýšlela, jestli to má zkusit. Třeba se to nepovede a ona bude zklamaná. Třeba se jí to všechno zdálo, a až zjistí, že je to jen sen, bude plakat. Znovu otevřela oči a naposledy se rozhlédla po místnosti. Všechno na svém místě. Nic se nezměnilo. Vše zůstalo při starém. A tak to také bude, až se vrátím, opakovala. Potom vytáhla špunt, zavřela víčka a nesla se proudem do světa, o jehož nebezpečenstvích neměla ani tušení. Bylo slyšet šplouchání, žbrblání a prudké nárazy vln.
Tentokrát cesta netrvala tak dlouho. Snad možná proto, že ji už bezpečně znala, řinula se vodou tak lehce a rychle. Nechala se unášet teplým proudem, libujíc si jeho sílu. Oči měla zavřené. Pro jistotu. Tušila, že už se blíží. Tělo se jí napínalo a vířilo se bleskovými tempy k cíli. Ucítila moře. Slyšela racky a na prsou ji šimralo slunce. Teď si byla jistá, že může otevřít oči. Ano! Vítali ji. Všichni. Skály, barevné ryby, pole opůncií, zelení ještěři, duha...
Vše ji patřilo. Celé to pestré království bylo jen její. Vystoupila z hlubin. Želvy ji donesly na písečnou pláž a nakrmily vejci. Starý opičák jí shodil do klína kokos. Pak písknul na své děti a ty se jaly natírat Lindina záda. Mléko ji příjemně chladilo a ona s každým douškem jakoby zapomněla na své trápení.
Nakonec pro ni přiletěl papoušek. Nadával, až si pospíší, jinak, že to nestihnou. Linda nechápala. Toužila ještě po projížďce na tygrovi a chtěla natrhat mamince květiny. Ten drzoun začal nervozně klapat zobákem a pohazovat barevnými křídly. "Už je čas, Lindo. Už je čas!" Nechtěla domů. Do vychladlé vany, k vyhaslým kamnům, prázdnému stolu. "Lindo, Lindo! Pojď, dokud je čas," řval jako pominutý. Linda nešla. Byla rozhodnutá. Pták odletěl. Duha zbledla a moře vysušil vítr. Kaktusy vystřelily bodliny k Lindě. Opičátka ji radostně tahala za vlasy a želvy trpělivě snášely další vejce. Byla teď jejich. Splývala s nima. Rychle se stala jejich neoddělitelnou součástí. A papouch už nikdy nepřiletěl.
|