|
Ulicí Zaposlouchali jste někdy do vět, které vás na ulici míjí? Já ano a je až neuvěřitelné, kolik fragmentů lidských příběhů se odvíjí za chůze, mezi auty, během čekání na zelenou. Bylo po dešti a městem se nesl chladný podzimní vzduch. Měla jsem namířeno do Pod Loubí baru na sraz s přáteli. Ze stanice tramvaje je to do onoho podniku ještě deset minut chůze, tak jsem si zapálila cigaretu a rychlým krokem vyrazila, byla mi totiž zima a já už chtěla sedět v teple nad šálkem čaje. Mám ve zvyku chodit s mírně pokleslou hlavou a hlídat se, abych nešlápla do čehosi pochybného, čeho jsou pražské ulice bohužel plné. Nesleduji tak lidi, které minu
a abych řekla pravdu, ani mě nezajímají. Ten den, nevím, co mě to napadlo, jsem však cestou nad ničím nepřemýšlela, jak mám za chůze ve zvyku, a tak se do mé hlavy začaly vlévat slova a věty z okolí. První, koho jsem minula, byli dva studentíci s veselým výrazem ve tváři, jeden, ten, koho jsem slyšela mluvit, neskrýval nadšení. Celkem hezcí kluci. Kdybys slyšel ten její překrásnej smích! Ona je prostě dokonalá! Ani nevíš Zajímalo by mě, jak cítí lásku muž. Musí to být nádherné, být zamilovaným klukem. Pamatuji si, jak mi po mém vůbec prvním rozchodu jeden kamarád řekl: "Prosimtě! Ty tady bulíš a děláš hrozně zamilovanou. Holky to maj v pohodě, ale víš, jakej je to průser, když se zamiluje kluk? Dodneška nevím, jakej je to průser. Ale snažím si udělat nějakou představu. Dvakrát potáhnu z cigarety a už mě míjí další lidé. Postarší manželský pár oděný v laciných šusťákových soupravách pochybné značky civí do země a za celou dobu, co je sleduji (asi deset vteřin) si neřekli jedinou větu. Jen se blbě tvářili, jakoby chtěli něco říct, aniž by museli vynaložit to úsilí pohnout rty. "Kde seženem prachy na nájem?" Takových lidí je mi líto. Práci flákaj, to ano, ale škoda, že se jejich společenský život zúžil na hospodu a supermarket. Mám pocit, že tito lidé mohou normálně se vynořil ze tmy a chtěl peníze a cennosti. A já že mu je nedám, tak mě.. Málem jsem se srazila s dvěma přítelkyněmi, tak kolem čtyřicítky. Ta jedna, co právě mluvila, byla ověšená igelitovými taškami plnými potravin. Všimla jsem si, že na ušních boltcích měla náplasti. Otočila jsem se a pokoušela se ujistit se, že jde o náplasti. "Náušnice za dvanáct stovek! Prostě mi je strhl z uší" Aj! Zarazila jsem se při pomyšlení na tu bolest. Letmo jsem se podívala na hodinky a pokračovala v cestě do Pod Loubí. "Hej! Nemáš cigo?" Ten cikán mi byl po prsa. Krásný, ale trochu špinavý chlapeček s nevinnýma očima, tak kolem deseti let. A kouká na mě a chce po mě cigaretu. Odbyla jsem ho s tím, že už nemám, ale on se nestyděl dokouřit i to moje, které jsem držela v ruce. Na to jsem nenašla odpověď a beze slov mu je podala. On mi je z ruky doslova vytrhl, otočil se a bez pozdravu nebo poděkování zmizel v průjezdu činžovního domu. Nikdy jsem nebyla rasistka. A nemám ráda rasismus. Ale vadí mi, když rodiče vychovávají špatně své děti. Co si pomyslíte o rodičích, jejichž dítě v deseti letech škemrá o cigaretu? Za chvíli jsem v baru. Ježiš dělej! Furt jenom sereš. U každýho sloupu se zastavíš a sereš! A to prej jsou velškorgi nejchytřejší psi na světě. Jak se u tebe ta inteligence projevuje, když furt sereš? No? Připadám si, jakoby kolem mě až na výjimky chodili samé kyselé duše. Kluk, tak kolem sedmnácti. Na čele jakoby měl napsáno: Ten pes není můj, ale rodičů. Jenže odjeli na víkend. Bez psa. Vsadila bych se, že parta jeho kamarádů se už teď někde nakládá v hospodě a on to dobře ví a pěkně ho to irituje, protože musí hlídat psa. Doteď byl ke mně zády, ale jakmile otočil, ihned jsem ho poznala. A on mě. "Jé, nazdar, Věro! Hele, soráč, ale já do loubí dneska nepřijdu." |