Retardér: Vrazi z Cha-songu

Ross Hedvíček

Devadesátá léta začínala a starší bělovlasý muž seděl v předpokoji u okna s krásným výhledem na Prahu a čekal "až bude připuštěn". Nepřisel sám od sebe, byl předvolán. Před téměř čtyřiceti lety byl vojákem z povoláni a přes Mongolsko a Peking se dostal až do Koreje. O tom to bude. Mluvilo se o vstupu do NATO. Kdo by si to kdy pomyslel!

Válka v Koreji byla pro Rusy nejen příležitost studovat americkou armádu a její vybaveni, ale i příležitost věnovat se pokusům, o kterých se doktoru Mengele mohlo jen zdát. Ale Rusové by se tím nešpinili, na špinavou prací měli přece československé "lékaře". Jako součást "zpravodajské mise" Československo zřídilo v Severní Koreji takzvanou "nemocnici". Oficiálně byla tato nemocnice určena k léčení válečných zranění, takový český "MASH", ve skutečnosti ale sloužila jako středisko, ve kterém českoslovenští lékaři experimentovali na amerických a jihokorejských zajatcích. Pravá sezona začala, když po bitvě u Cha-songu (Kaesongu) bylo zajato větši množství černošských amerických vojáků. Rusové měli na běžné pokusy dost materiálu ze svých vlastních gulagů, ale černochů tam tedy moc neměli.

Velitelem československých operací v Koreji byl plukovník (později generál) Rudolf Babka ze zpravodajské služby vojenské rozvědky Generálního štábu, který byl v Koreji jako diplomat z ministerstva zahraničí ČSR. Skutečným šéfem teto "nemocnice hrůzy" byl plukovník profesor MUDr. Dufek, srdeční specialista, původně sovětský občan, který emigroval do Československa a byl vedoucím "výzkumu" v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. (viz ref 2 a fotografie na http://www.humintel.com/clanek56.htm ) V počáteční fázi teto operace v Koreji bylo zapojeno osmnáct českých a slovenských "lékařů" (ano prosím, doktor Ludvik Souček taky) a větší množství pomocného personálu (Bureš, Tauš, Dedik, Placák). V době přípravy na tento úkol bylo několik československých lékařů skoleno v oblasti atomového záření a jeho účincích na lidské tělo v Institutu Atomové medicíny v Dubné u Moskvy.

Tito odbornici (všichni dobrovolnici) pak prováděli pokusy s ozařováním amerických zajatců v severní Koreji. Radio-izotopy byly pro tyto pokusy na zajatcích dopraveny do severní Koreje ze Sovětského svazu. Další pokusy byly prováděny s drogami. Zajatci dostávali injekce se vším možným a sledovalo se, kolik toho asi voják vydrží. Hlavními "vědeckými výzkumnými úkoly" byla teorie mini-infarktu a Chruščevova teorie o morálním rozkladu západní společnosti drogami. Ti zajatci, kteří měli tu drzost tuhle československou lékařskou péči přežít, byli usmrceni a spáleni. Za tímto účelem sestrojili českoslovenští odborníci - to víte "zlaté české ručičky" - i přenosné krematorium. Obsluhoval ho další dobrovolník, František Kraváček.

Dalším zadaným výsledkem bylo pomoci drog donutit zajatce, aby se zřekl USA a pak ho využít k propagaci výhod v komunistickém systému. Celkem 23 amerických vojáků se takto "rozhodlo" se rozejít s Amerikou a odejit do Činy nebo do jiné komunistické země (viz link 7). John Roedel Dunn, původně z Baltimore, odešel do Pekingu, tam se oženil s pracovnicí československé ambasády a odstěhoval se s ní do Československa. Reportérovi AP, který po něm v březnu 2002 pátral, se ho nepodařilo najít. Nebyl sám. Dle zpravodajského pobočníka prezidenta Eisenhowera, plukovníka Phillipa Corso, který dohlížel na závěrečnou poválečnou výměnu zajatců v Panmunjon, při závěrečném sčítání chybělo 610 příslušníků americké armády a pres 300 příslušníků letectva. Pokud se nevypařili, tak se vykouřili z československého krematoria a nebo skončili v Československu nebo Rusku.

Československý lékařský mengelismus nebyl v té době už nic nového. Průkopníkem byl MUDr. Otto Roubíček, spolupracovník doktora Mengele z Osvětimi, bývalý ředitel OUNZ v Jičíně, který když byl ještě vězeňským "lékařem" ve Valdicích v padesátých letech, zorganizoval komunistickým režimem schválenou akci "Krev pro rudou Koreu" a masově odebíral krev vězňům až do úplného vyčerpání. "Vyčerpaní vězni" byli odesíláni do věznice v Opavě, kde všichni zemřeli. (viz link 14) Pise o tom ve své knize "Dvanáct zastaveni" arciopat Anastáz Opasek, který sám prodělal jeho metody "léčení", v kapitole Valdické zastaveni: "Znal jsem velmi dobře tohoto lékaře-sadistu, co se zúčastnil jako pravá ruka Mengeleho selekcí svých soukmenovců." Při podobné akci (kolik jich po celém Československu asi bylo?) byli v malém městečku v Podkrkonoší, v Semilech, zdravotním radou MUDr. Pluhařem a jeho zdravotní sestrou Remzovou usmrcováni věznění kněží injekcemi a jiným způsobem k pokusným účelům. Tito takzvaní pacienti ztráceli postupně schopnost myšlení, stabilitu, přestávali chodit a umírali. (viz link 13)

V roce 1954, když bylo v Koreji uzavřeno příměří bylo rozhodnuto "nemocnici" zrušit a celý provoz převézt do Prahy - i s pacienty. Celkem byly do Prahy dopraveny čtyři "zásilky" amerických zajatců, každá z nich 25 lidí. Celé operaci veleli generálporučík Evžen Chlad a generálmajor M. Černý. Prahou projížděli v autobusech Škoda 706 RTO se začerněnými skly. Za začerněným sklem je černocha hůř vidět. Muž vzpomínal na jednoho z nich, který i přes značné množství drog v těle byl pořád ještě částečně při smyslech a který se zeptal, kde právě je. Dostalo se mu odpovědi, že v Praze, v Československu. Voják ani nemrkl a zamumlal "Right in the middle. A sphincter of Europe." Nic mu to nepomohlo. Kraváček ho taky spálil ve svém přenosném krematoriu.

Československý lékařský mengelismus slavil úspěchy i v době vietnamské války. V té době už "sovětští vědci" spotřebovali všechny své pokusné objekty z korejské války a potřebovali nové. Koncem roku 1961 náčelník generálního štábu severního Vietnamu, generál Quong, navštívil Prahu. Během schůze, na které byl přítomen vietnamský náčelník generálního štábu, generál Otakar Rytíř, ministr obrany Bohumír Lomský a tehdy plukovník Jan Sejna, vysvětlil sovětský generál Aleksander Kuščev přítomným, jak byli američtí zajatci z korejské války používáni k lékařským pokusům a jak došly zásoby a jak je třeba je doplnit. Jak strašlivě vždy Češi lezli Rusům do zadku není žádným tajemstvím. Odpovědné osoby byly okamžitě jmenovány. Z české strany to byl generál Otakar Rytíř, ministr vnitra Josef Kudrna, náčelník vojenské kontrarozvědky generálmajor Josef Stavinoha, náčelník vojenské rozvědky generálmajor Oldřich Burda a jeho zástupce generálmajor Vasil Lalo.

První zásilka amerických zajatců (sedm lidí) z Vietnamu přišla do Prahy v srpnu 1961 a byli drženi v budovách na ulici Slunná a Rooseveltova 1 a za dva dny na to byli z letiště v Žatci odesláni do Moskvy. Rusové si pak stěžovali, ze vzorky byly příliš staré (věkově byli zajatci okolo 40 let, protože to nebyli regulérní vojáci, ale američtí civilisté zajati v jižním Vietnamu, první oficiální americký vojenský zajatec byl až ze srpna 1964), a Rusové měli na pokusy radši mladší lidi. Stěžoval si kdekdo. I ředitel Československé akademie věd si stěžoval Antonínu Novotnému, že by českoslovenští vědci a lékaři mohli také VĚDECKY pracovat, kdyby jim Rusové přidělili více zajatců. (viz link 1, strana 18) Chudáci českoslovenští vědci! Neměli si co dat do zkumavky, neměli si do čeho říznout!

Clen UV KSC Vladimír Koucký, který měl na starosti zahraniční záležitosti, pak začátkem roku 1964 zařídil, aby čeští Mengelové měli dostatek amerických pokusných králíků. Další dohoda, o "lékařském výzkumu" byla uzavřena v roce 1965 předsedou vlády Jozefem Lenártem a náčelníkem Hlavní politické správy generálem Václavem Prchlíkem v Hanoi, a od té doby byli čeští Mengelové posíláni přímo do severního Vietnamu. Obvyklá "stáž" byla šest měsíců, a jezdili tam jen důkladně "prověření" ve skupinách 8-10 lidí. Dvě "nemocnice" tohoto typu, kde se dělaly pokusy na zajatých Američanech, byly i v Laosu. Zkoušela se i účinnost "výslechových drog" (tedy asi něco jako sodium pentothal) a tyto "výslechy" byly řízeny generálem Josefem Stavinohou. Podobné "nemocnice" měli ve Vietnamu a Laosu i východní Němci a i oni, stejně jako Češi, podléhali "sovětskému velení".

Ovšem zásilky zajatců k pokusům do Prahy pokračovaly dál. Obvykle to byly dvě nebo tři dodávky ročně, vždy letadlem, které přistávalo na letišti v Žatci. I když letadlo bylo vždy ruské a s ruskou posádkou, označení na křídlech bylo vždy jako letadlo maďarské, bulharské nebo rumunské armády. Když taková dodávka přišla, všechen "obyčejný" personál byl vyhnán z letiště, zajatci byli naloženi do autobusu se začerněnými skly a odvezeni do budov v Pohořelci v Praze. Obvyklá zásilka byla vždy dvacet až dvacet pět lidí, pouze jednou, na podzim 1966 přišlo najednou asi šedesát amerických zajatců.

Oficiální verze vždy byla, že to jsou buď zahraniční studenti a nebo zahraniční vojáci, kteří přijeli do Československa na specializovaný výcvik. Objekty v Pohořelci byly stále hlídány a tudíž bezpečné. Často se stávalo, že malá část zajatců, tři nebo čtyři lidé, byla od ostatních oddělena a umístěna v objektech na Rooseveltove ulici a nebo v Korejské, případně Slunné ulici. Týkalo se to většinou zajatců, kteří se rozhodli "spolupracovat". Generál Sejna uvedl, ze mezi zajatými Američany byli jednou i dva Australané, kteří byli taktéž nakonec odesláni do Sovětského svazu.

A stejně jako v době korejské války, i tentokrát se českoslovenští "lékaři" mohli přerazit nadšením, když se hlásili k spolupráci na experimentech na zajatcích. Zkoušel se účinek drog v závislosti na věku, rase (černoši byli populární) a inteligenci. Zkoušely se drogy měnící chování jednotlivce, zkoušely se drogy způsobující zvláštní nemoci, drogy způsobující rychle se objevující nemoci, byly zkoušeny drogy a biologické organismy pro použití jako vražedné zbraně a také drogy, které by způsobily smrt vypadající jako smrt z přirozených příčin. Zvláštní důležitost měly pokusy s účinkem záření mikrovln s nízkou frekvencí (což později Rusové použili na ozařování americké ambasády v Moskvě). V letech 1966-68 se na pokusech podílelo nejméně patnáct českých "lékařů" a nejméně osm "vědců" z ČSAV. Další čeští a slovenští "odborníci" se podíleli na pokusech na zajatcích na nejméně dvaceti místech v Sovětském svazu. Kolik stovek českých a slovenských "lékařů" to asi celkem bylo? Kolik z nich dodnes dělá ředitele poliklinik, nemocnic, pracuje na ministerstvu nebo je dokonce "poslanci"?

Dveře se tiše otevřely a sekretářka všustila do místnosti. "Pojďte, pane profesore, pan prezident vás očekává."