|
Pláč Není tomu tak dávno, co jsem při svém vandrování napříč Chestwoodskou pahorkatinou dorazil až do malé vísky zvané Cottlehill. Putoval jsem sám pěšky napříč tím krajem a dozvídal jsem se spoustu zajímavých bajek a pověstí, které si lidé z okolí Chestwoodu vyprávějí odedávna. Do Cottlehillu jsem dorazil těsně před západem slunce, a tak jsem se rozhodl, že přespím v místním hostinci. Nebyl zrovna veliký, v přízemí byla putika, kde se scházeli Cottlehillští, a v prvním patře byly tři pokoje pro hosty. Zaplatil jsem poměrně vysokou cenu za nocleh a šel se do přízemí navečeřet. Dal jsem si uzenku a korbel medoviny a přisedl jsem si k vesničanům, kteří se tu zajisté scházeli denně, aby spolu popili a popovídali si o čerstvých událostech. Nikdo ovšem nemluvil o ničem jiném než o blížící se Noci Spících.
Lidé byli velmi přátelští a když jsem se pár z nich zeptal, co je to ta Noc Spících, tak všichni ochotně a srozumitelně vyprávěli dlouhou pověst o tom, jak z řeky Fealanghy, která teče nedaleko Cottlehillu a u Chestwoodu se vlévá do moře, před pár stoletími vystoupila podivná stvoření a odvedla z této vesnice ty nejsilnější muže. Nikdo z odvedených již nebyl nikdy spatřen, ale říká se, že je ta stvoření zavedla do podzemní říše, kde dodnes spravují jejich pole a plantáže. Ti odvedení neumírají, protože v podzemní říši kvůli absenci slunce neexistuje čas. A traduje se, že je vždy jednou do roka těm odvedeným mužům povoleno podívat se na hvězdné nebe a nadechnout se mořského vzduchu. Vždy na Noc Spících se na řece Faelanghze objeví vor, na kterém se ti odvedení plaví a pláčou. A pláčou tak nahlas a děsivě, že ti, kteří jejich pláč zaslechnou, zešílí, a nikdo je, stejně jako ty odvedené muže, již nikdy neuvidí. Proto ten rozruch kolem blížící se Noci Spících. Včasné varování všem, kteří rádi chodí v noci na ryby.
V Cottlehillu jsem strávil ještě pár dní, neboť ležel v samém středu kraje čarodějnic a černokněžníků, ať jsem navštívil sebevzdálenější poutní místo okultistů či uctívačů pekelných sil, vždy jsem do soumraku dorazil zpět do Cottlehilu. Jinak tomu ovšem bylo dnes, v den, který předcházel Noci Spících. Vracel jsem se z hradu Newburry, pod kterým v jeskyni a katakombách podle pověsti přebývali Shoggotí princové. Hrad leží vzdušnou čarou asi patnáct mil od Cottlewoodu, je ovšem na druhé straně řeky Fealanghy. Přišel jsem k místu, o kterém jsem si myslel, že jsem tam ráno přecházel provazový most. Ten tam však nebyl. Proklínal jsem sám sebe a přemýšlel, mám-li se vydat po proudu či proti proudu řeky. Jakýkoliv most musel někde zajisté být, jenže hledat jej znamenalo prodírat se trnitým houštím a hustým lesem. Po třech hodinách pátrání se začalo stmívat. Po další hodině již nebylo vidět na krok. Rozložil jsem spací pytel a usnul jsem.
Probudily mne velmi podivné zvuky. Lehnul jsem si na záda a zaposlouchal jsem se do nich. Znělo to, jako když vítr profukuje mezi domy. Když se ty zvuky přiblížily, uvědomil jsem si, že slyším pláč. Ne ženský, ale mužský. A více mužských pláčů. Mnoho mužských pláčů. Bylo to úděsné. Sténavé vzlyky, které byly blíže a blíže, zněly děsivě. Nepozemsky děsivě. Pekelně děsivě. Srdce jsem měl v kalhotách. Ty zvuky mne doslova zhypnotyzovaly. Ležel jsem. Oči jsem měl zeširoka otevřené. Nebyl jsem schopen si svýma rukama zacpat uši. Vstal jsem. Zahleděl jsem se na řeku. A pak jsem to spatřil. Obrovský vor se plavil po proudu řeky a na něm stály minimálně tři tucty mužů. Všichni do jednoho plakali. Zahvízdal jsem a zamával, doufaje, že mne spatří. Plakali dál. Dva z nich ke mně však natočili hlavu a cosi zakřičeli. Nerozuměl jsem však ani slovo. Muži plakali dál a mne ten vzlykot doháněl k šílenství. Skočil jsem do řeky a plaval směrem k voru. Pod hladinou jsem ten pláč neslyšel a mé tělo chvíli naplnil klid. Tichý, krásný klid. Jakmile jsem se vynořil, abych se nadechl, a zaslechl jsem ten pláč znovu, všechny mé myšlenky se staly slepými a nutily mne plavat k tomu voru. Jakmile jsem k němu doplaval, tři plakající muži mne vytáhli na palubu. Objali mne. Pak se ovšem ke mně otočili zády a plakali dál. Snažil jsem se s nimi navázat kontakt, ale slzy jim bránily říci jediné slovo. Podíval jsem se po proudu řeky. Ta se vlévala do jeskyně. Já ji poznal. Fealangh se vlévá do jeskyně Shoggy. Po pár kilometrech se opět dostává na povrch. Zarazil jsem se. Vzpomněl jsem si na pověst o podzemní říši. Všechny knihy o čarodějnictví vypráví o podzemní říši a jejích obyvatelích, primitivních trogloditech, kterým se říká Shoggoti. Jméno jeskyně, Shoggy, mne velmi znepokojovalo. Viděl jsem vše černě. Zešílel jsem. Muži kolem mne plakali. Skočil jsem do vody. Chtěl jsem doplavat na břeh. Jakmile jsem začal ve vodě máchat končetinami, chytlo mne několik studených, velikých rukou a vrhly mne zpět na vor. Skočil jsem do vody podruhé. Za pár vteřin mne ruce opět vymrštily na vor. Viděl jsem přibližující se otvor jeskyně a ze zoufalství jsem do vody skočil potřetí. Marně. Opět mne chladné ruce vrátily na vor. Muži plakali. Když jsme byli už jen pár yardů od jeskyně, z vody se vynořily čtyři stvůry. Měsíc je osvítil a dal vyniknout všem jejich tvarům a končetinám, než se ponořily do černočerné jeskynní tmy. Tyto stvůry mne hlídaly a zabránily mi dostat se ke břehu. Byly vysoké pět stop. Měly šupinaté tělo a na zádech velikou ploutev. Jejich hlava se podobala hlavě žabí.
V ruce držely dlouhá kopí. Obklopily vor a v jeskyni jej odklonily od proudu řeky. Shoggoti. Tak toto jsou Shoggoti. Před pár minutami jsem se rozloučil s měsíčním svitem. Začal jsem plakat. Pláču ještě teď, když všichni ti muži kolem mne plakat přestali. Proč zrovna v tuto chvíli plakat přestali, mi bylo jasné okamžitě. Věděli, že za rok si budou moci tu měsíční scenérii vychutnat znovu. Já se ale na situaci díval z druhé strany. Já tušil, tedy spíše věděl, že teď tu měsíční krajinu rok neuvidím. Nevím, co mne teď čeká, ale cítím se jak myš, která vběhla do pasti, když utíkala před kočkou. Sestupuji po úzkých točitých schodech níže a níže. Do podzemní říše. Do říše Shoggotů. |