|
Lidská přání. Již od malička, co poberou první rozum, si lidé něco přejí. Jak rostou a vyvíjí se, jejich přání se pozvolna mění, upravují a podléhají vývoji. Napadlo mě zamyslet se nad tímto tématem v souvislosti s mými přáními. Jak některá dětská přání jsou naivní, jiná směšná, další roztomilá... Jako malá jsem si přála sourozence. Mám sice dva nevlastní starší bráchy, ale ti s námi nebydlí, takže se "nepočítají". Chtěla jsem alespoň dvě sestřičky a jednoho bratříčka:o) (Chudák máma, kdyby měla tolik rodit!). Když se mi to nesplnilo, říkala jsem si, že budu mít sama jednou aspoň čtyři děti. Tenkrát mi bylo devět. Svět se ale mění a s ním i můj pohled na něj. Ve dvanácti jsem chodila s jedním klukem. Byla to taková ta první "kolní láska", která nikdy nevydrží dlouho a oba jsme se zarděli při každém držení se za ruce a puse na tvář. V té době jsem zastávala názor, že bohatě stačí dvě děti. Proč? Protože stejný názor měl i můj "miláček", moje (na 100%!!!) "životní láska", jak jsem ho tehdy nazývala. O rok později jsem ve škole při hodině rodinné výchovy shlédla film o porodu a moje chuť na mateřství mě přešla. Jedno dítě je akorát. A možná radši adoptované - Letělo mi tenkrát hlavou. Dnes s odstupem dalších dvou let nechci děti žádné!!! Stačí mi, když jedu tramvají a tam se nějaké to děcko rozvřeští. Z toho jsem na nervy. Asi bych nebyla dobrou matkou. Navíc nehodlám přivést na svět někoho, kdo by byl po mně:-) Už jen těch nemocí co by mohl zdědit! (Od nedomykavosti srdeční chlopně ke zvýšenému bilirubinu). Rovněž se měnil i můj názor na vzdělání a na lásku. V devíti letech jsem si začala víc všímat chlapců a na sobě i prvních příznaků počínající puberty. S tím souvisela i moje touha po vědění, co se to děje s mým tělem a tudíž pilné studium různých příruček, encyklopedií a později i kamasútry:o). Ve dvanácti jsem byla šíííleně zamilovaná do oného chlapce, jenž zastával názor čtyřčlenné rodiny, ale přesto jsem byla vzorná dívenka a nezanedbávala jsem kvůli němu školu. Naopak jsem měla ambice na tři vysoké najednou. Ve třinácti se ze mě stávala rebelka, škola šla stranou i když pořád mi na ní záleželo a kluci měli v mém životě hlavní místo:o) Byla jsem bláznivě zamilovaná tu do jednoho, tu do jiného. Okouzlila mě představa, že jednou přijede princ na bílém koni a odvede si mě k oltáři a budeme spolu šastně až navěky (případně do smrti:o)). Dneska se na vše dívám zase jinak. Netoužím po princi na bílém koni a po oltáři (minimálně do třiceti) taky ne. Za klukama se nehoním (jen oni za mnou:-), na školu trochu kašlu. Snažím se pracovat na své osobnosti a udělat si pořádek v hlavě (ta puberta je strašná věc, dokonale člověka zmate). Takže netoužím po žádném vztahu, vím, že škola není to nejdůležitějsí a vysoká mi bohatě stačí jedna a kdo ví, jaký názor budu mít na všechno za dvacet let:o). A co vy? Pamatujete si, jaké byly vaše sny a přání před lety a jaké jsou dnes? Napište mi o tom do příspěvků! Těším se na vaše názory. |