|
Je život náhoda? Už jako malý kluk jsem se zamýšlel nad tím, proč bychom nemohli být jenom laboratorním pokusem. Nepřipadalo mi zase tak nemožné, že bychom prostě my, jako celá Země, byli jenom atomem něčeho velkého. Prostě jenom takovým zkoumaným míčkem. Proč by nemohlo být někde něco nad rámec našeho uvažování. Velká náhoda by byla, kdybychom byli jedinečným originálem. Vše má přeci svou předlohu a duplikát a nevěřím tomu, že my jsme to první. No, v útlém věku jsem svůj nápad sice takto nerozvíjel, ale připadal mi určitě jako zajímavý. Co je vlastně takový život. Proč žijeme, co zapříčinilo náš vznik? Hříčka vesmíru, nebo něčí test? Zkoušel snad někdo, co vydrží ta malá modrá družice Slunce a poslal nám sem jednu kometu? Kdyby tu nepřistála, třeba by vydrželi dinosauři. Ti by pravděpodobně nepodlehli člověku, tedy spíše druhu Homo. No a kdyby nebyly ryby, nemusely by být rybníky, já vím. Mluvím opět příliš obšírně a myšlenka se mi ztrácí kdesi v pozadí. Ale vezměte si, co prvků se musí sloučit, aby fungoval dnešní svět, aby žil les, aby rostl strom a co teprve, aby tu byl a mohl vegetovat člověk. Je to přeci obrovská náhoda, že vůbec můžeme dýchat. Naše vzdálenost od Slunce je tak naprosto ideální, že si to ani neumíme představit. A kdo si toho váží? Asi nikdo. Tedy ne ten, kdo denně ráno vstane, dá si silnou kofeinovou kávu, pokouří si hnusnou páchnoucí cigaretu, do práce jede v přeplněném velkoměstě sólo svým velkým vozem. Tam zasedne za stůl a první udělá bude, že si zapálí, protože dnes v autě zrovna stihl jen dvě. Pak chvíli bude dělat a opět přidá svým plicím na kvalitě. Takový člověk si těžko váží toho, že může dýchat. Čirou náhodou ale může. Stejně jako miliony lidí okolo něj, co se denně dopravují stejně, dýchají stejně odporný vzduch, nasávají stejný pach cigaret jako on, protože jinak nemůžou. I ti jsou čirou náhodou přítomni okolo něj. Já třeba teď zcela plánovaně píšu, ale je to také náhoda, protože jsem před pěti minutami nevěděl, co budu dělat. Chtěl jsem spát, ale náhodou mě to přešlo a následky nesete vy, kteří to čtete. Právě se mi také vybavuje spousta náhod, které mě dovedly až k tomuto okamžiku. Nebo že by to nebyly náhody? Osud snad? Věří ještě dnes někdo na ty tři šedivé stařeny, co spřádají každému nit jeho života? Zvládly by to při tom počtu lidí? To je relativní otázka. Třeba nic není náhoda, ale prostě věc, co se zrovna stala, či stane. Proč se vlastně používá ono slovo náhoda? Co se za ním skrývá? Nahodile se něco děje, ale pokud nevěřím v pevný světový řád, jakýsi logos, pak je vše velká náhoda a už nic víc být náhodou nemůže. Pohár je plný, není kam přilévat. Má potom ještě cenu říkat, to je náhoda, že mě to auto nesrazilo? Ono jde vlastně o to, jaké principy vyznáváme. Záleží na naší víře. Pokud jsem nevěřící, pak na náhodu věřit budu. Nic jiného mi nezbývá. Chybí mi totiž něco, čím bych vše nevysvětlitelné a náhle nečekané vysvětlil. Pravý věřící snad všech vyznání je na tom jinak. On má vyšší princip ve svém životě, kterým vše zdůvodňuje, a vlastně pro něj náhoda není. Ve starém Řecku měli sudičky, které pletly osud. Nic nemohlo být náhodou. Vše bylo dáno. Později bylo vše Boží prozřetelností určeno a co se stalo bylo z Boží vůle. Stejně tak to mohl chtít i Aláh nebo velký Buddha. Není v tom rozdíl. Pro věřící zkrátka život není náhodou. Je pro ně posláním, jakýmsi úkolem od nejvyššího. To jenom my bezvěrci nevíme, co si počít. Když těsně vedle nás spadne kámen, je to náhoda. Žid si pomyslí, že bůh je veliký. Ať je to ale jak chce, důležité je že život vůbec je. |