|
Ostrov na jihu Ležel na travnaté pláni za městem. Květiny líbaly jeho tělo a ptáci, hmyz a vítr mu do uší zpívali o všech krásách přírody. Každý den zde lehával dlouho do noci a čekal na zlatého gryfa, který jej večer co večer unášel na svém robusním těle do bájné země kdesi na jihu. I dnes gryf přiletěl a on usedl na jeho záda. Jen párkrát obří pták zamával svými křídly a on se cítil jako Slunce. Viděl pod sebou lunou osvícené město i louku, na které ještě před chvílí ležel. Viděl lesy, kopce, řeky a přitom se konečky prstů dotýkal hvězd. Usnul. Když se probudil, vítal ho jiný svět. Svět, který tak rád v noci s pomocí zlatého gryfa navštěvoval. Seděl na mramorové lavici a dýchal krásný nasládlý vzduch. Byl opět tu, byl opět na ostrově s tisíci chrámy, tisíci věžemi a tisíci domy. Všechny budovy v tomto ráji byly nádherně bílé, místy šedavě bílé díky vzácné hornině, kterou obyvatelé ostrova, dávno předtím než první dinosaurus na této planetě nechal svou stopu v blátě, těžili ze dna oceánu. Nebyla to ovšem jen krása monumentálních budov, která toto místo učinila půvabným, až magickým. Kromě staveb bylo vše na ostrově zabarveno do stříbrných odstínů, voda, stromy, květiny. Vzpomínal na svoji ženu, které o ostrově často vyprávěl. Mnohokrát ji viděl zkroušenou v křesle, plačící, že nikdy nemůže navštívit ostrov s ním. Zlatí gryfové si vybírají, kdo bude moci navštěvovat tento ráj. Viděl zde již mnoho lidí různých barev pleti i národností. V tomto světě, kde vládne božský klid, nemohl s nikým promluvit. I šepot by pronikal posvátným tichem a přerušoval by zpěv větru tančícího mezi vysokými zdmi domů. Když procházel stříbrným parkem uprostřed ostrova, sehnul se, aby své ženě utrhl stříbrnou květinu. Jakmile se ale jeho prsty dotkly stonku a navždy oddělily rostlinu od stříbrné země, chopily se jej pařáty gryfa. Vracel se domů. Pozdě si vzpomněl na varování toho tvora, že na ostrově nikdo nesmí květinu utrhnout ani hladinu v tůni zčeřit. Rozplakal se. Své ženě nic nedal, neboť se květina ihned po oddělení od kořene proměnila v popel a druhý den opět čekal na louce. Gryf nepřiletěl. Na tu pastvinu za městem chodil ještě dlouhé roky a vždy se vracel domů plačky. Párkrát ve svitu luny zlatého gryfa zahlédl, ale pták letěl jinam pro jiného. Ostrov na jihu zůstal pro dalšího člověka navždy uzavřen. |