|
Lhářova zpověď V pořadí čtvrtý román možná nejuznávanějšího a nejsofistikovanějšího evropského spisovatele současnosti Umberta Eca, který dostal název podle svého hlavního hrdiny - Baudolino - sice dějem, resp. náročností nepředčí ani jeho prvotinu Jméno růže, ani mystické Foucaultovo kyvadlo, přesto je však knihou nadobyčejně mnohovrstevnatou a vysoce kvalitní. Příběh, který v Byzanci roku 1204 historiku Niketovi Baudolino, notorický lhář a domýšleč, neskutečně důvtipný a vynalézavý muž, vypráví, lze nejvhodněji nazvat zpovědí, v níž Baudolino odhaluje, popisuje a obhajuje své činy i neuvěřitelné zážitky z celého svého bohatého života, k jejichž prožití mu snad dopomohl sám Bůh ( nebo Eco? ). Toho chlapíka hledejte za vším. - Stojí za slávou Fridricha Barbarossy, kanonizací Karla Velikého, založení Ecovy rodné Alessandrie, nálezem Tří králů, účastnil se třetí křížové výpravy, byl vězněn v bájném hrůzném domě Starce z hory, kde mu byl podáván halucinogenní zelený med ( hašiš? ), byl u toho, když se císař Fridrich utopil v řece, oživil legendu o knězi Janovi,a v neposlední řadě našel Svatý grál...Skoro mě napadá parafráze obligátniho francouzského úsloví: "Cherchez le Baudolino.":-) Jako malého vesnického rošťáka z autorova rodného kraje kolem italské Alessandrie se jej, coby mimořádně nadaného, ujme sám říšský císař Fridrich Barbarossa. Postupně jej přijme jako svého adoptivního syna a nejosobnějšího přítele a rádce v otázkách obléhání měst a seznamování se s Itálií vůbec. Později Baudolino odjíždí studovat do Paříže, kde se seznámí se svými takřka celoživotními druhy - Básníkem, Abdulem, Boronem, Kyotem a rabi Solomonem, s nimiž sepíše zvací dopis kněze Jana adresovaný císaři Fridrichovi, v němž mu tato bájná postava pseudokřesťanské středověké mytologie de facto popisuje svou vzdálenou říši snů. Po Baudolinově návratu domů, shledání s pravými rodiči a založení města Alessandrie se naši přátelé připojují k Fridrichově třetí křížové výpravě, aby tak říši kněze Jana nalezli. V Byzanci se rozšíří jejich řady o mazaného, úlisného, lstivého mnicha Zosima, v Arménii o profesionálního obchodníka s hlavami Jana Křtitele, Arcruniho, na jehož hradě císař Fridrich za velmi podivuhodných okolností zemře...a cesta do říše kněze Jana se před Baudolinem a jeho přáteli náhle otevírá. Každý z nich postupně ztrácí ze svých ideálů, díky nimž se říši vydali hledat, ve prospěch ziskuchtivosti, moci a vlastní slávy. Navíc se do všeho zaplete ještě i samotný Svatý grál... Čtvrtá Ecova kniha je velice pestrá a komplexní, krom škatulky historický román ji nikam jinam takto povšechně zařadit nemůžeme.Vzhledem k oné pestrosti i dějovému spádu zde kupodivu nenacházíme až takové množství teoretických informací z historie, religionistiky či gnostiky - snad jen výraznější zaměření na vládu německého rudovousého císaře v Itálii, boje mezi italskými městy a zejména na Byzantskou říši a Konstantinopol v jejím těžkém období na přelomu 12. a 13. století. Rovněž lze vidět podobnost s Marcem Polem a jeho knihou Milion v popisování prazvláštních bytostí žijících kolem říše kněze Jana, ale i v legendě o Starci z hory. Těžko říct, jestli měl Baudolino tak bohatou fantazii jako on, nebo bohapustě lhal...i když líčení je tak přesvědčivé... Ano, smiřme se s tím - i zde si z nás Eco bude dělat blázny. Bude, i když už ne tak intenzivně, znovu vytvářet vedlejší děje, snad k záměrnému odvedení čtenáře od hlavní osy, snad z lásky k vyprávění a rozvíjení zdánlivě zbytečného; bude hledat nové cesty, stejně tak jako jeho hrdinové, v čele se samotným Baudolinem, hledají podstatu bytí, logicky skloubený obraz světa. Někdo má cíl v nalezení říše kněze Jana, další ve vlastnění Svatého grálu, jiný v ovládnutí celého lidstva. Beztak budou všichni konfrontováni skrze dojití k poznání, kterýžto veledůležitý aspekt Eco zvládl především u hlavního hrdiny skvěle. Na čem si však autor dal krom epického vyprávěcího slohu a myšlenkového poslání záležet nejvíce a co dává knize její hlavní tvář, je místy až sžíravá nadsázka, ironie, neskutečně věrný a syrový obraz života "vzorných" křesťanů té doby, který mě definitivně zbavil posledních dětinských iluzí o čistotě, pravosti a suverenitě křesťanství na konci 12. století. Namátkou nález Tří králů a jejich následné převlečení do věrohodných oděvů, kanonizace Karla Velikého, všechny komické události spjaté se založením Alessandrie, kde se projevuje rázovitost a venkovská obhroublost tamních obyvatel, především Baudolinova otce Gagliauda; postavy Zosima, Arcruniho a dalších; nehorázně oplzlý úvod, první text, který malý Baudolino sepsal ad. Naprosté zparodování, a přesto syrové vylíčení dobové reality je pak masový obchod a čachry s relikviemi, ať už jde o Arcruniho x hlav Jana Křtitele či popularizace této živnosti po dobytí Konstantinopole v r. 1204 a hromadném pustošení tamních chrámů. Z falzifikací, manipulace, zvráceného chápání podstaty věcí a jejich přetváření vzniká příběh. Příběh, jehož hlavní kostra je složena ze lži, polopravd a zvrácených smyšlenek.Co by se kupříkladu stalo, kdyby dopis kněze Jana nebyl býval brán vážně? Jak jsme si u Eca zvykli, celý text o délce něco málo přes 500 stran lze číst hned několika způsoby, z mnoha různých náhledů. Záleží jen na čtenáři, jaký si zvolí - a přitom to pokaždé bude ten správný - historický román, křesťansko-mysticko-gnostický text plný symboliky a legend, originální satira na křesťanské pozlátko, ukryté v relikviích a svatokupectví, historická detektivka na způsob Jména růže, epický příběh o hledání a poznání; o to totiž Ecovi jde - o maximálně propracovanou hru se čtenářem, ze které nemůže nikdo vyjít jako vítěz, poněvadž čtenář v každé jeho knize vidí právě to, co v ní vidět chce, a to si z ní také odnese. A nejinak tomu je i u Baudolina. Je až neuvěřitelné, jak někdo mohl vůbec prožít takový život, během něhož vykonal spoustu význačných věcí, jako Baudolino. A přesto vůbec neexistoval. Nebo třeba ano? Nebo ne?! Nebo je to snad jen další lež...?! Umberto Eco: Baudolino. Praha, Argo 2001. Z it. originálu Baudolino, vyd. nakl. Bompiani, Milano 2000, přeložil Zdeněk Frýbort. Brož., 511 str. |