Retardér: Poslední partie J. Kalhouna

Kalhounovi byla zima. Není se čemu divit, na sobě měl pouze vězeňský oblek, ve kterém před třemi dny utekl z té hrozné, temné a mrzuté cely plné krys a švábů, kteří mu stačili denní příděl pečiva sníst dřív než se po nich ohnal. Byl rád, že je pryč, že je zase volný, i když teď byl psancem, štváčem policejních sborů. Ale byl promrzlý a promoklý, neboť déšť a mráz soutěžili o to, kdo se Kalhounovi vryje víc do morku kostí. Již třetím dnem se vyhýbal cestám. Utíkal přes pole, přes lesy, přesto se nemohl zbavit tísnivého pocitu, že jej někdo sleduje, že sleduje jeho cestu. Několikrát slyšel kroky, šelest v křoví a podivný šepot, ale nikoho neviděl. Připadalo mu to divné, ale vysvětloval si to jako halucinace ze strachu, který jej na útěku doprovázel. Měl se čeho bát, hledalo jej několik desítek policejních sborů. V roztrhaných botách měl bahno, na nohách puchýře a zlámané nehty. Měl plno modřin, protože v běhu několikrát zakopnul a spadnul. Ale utíkal dál. Běžel na východ. Ještě tři, možná čtyři dny a bude v bezpečí. Alespoň si to myslel. Sednul si na veliký kámen a pro jistotu si znovu přečetl vzkaz, který mu jeden z dozorců před týdnem při prohlídce cely vsunul pod matraci. Byl potrhaný, mokrý, ale přesto se písmo dalo dobře přečíst.

Kalhoune, ve středu o půl druhé odpoledne utečte! Jsem domluven s dozorcem. Půjde s vámi na dvůr, neboť se Vám udělá špatně. Za třešní bude o zeď opřený žebřík.V momentě, kdy se dostanete přes zeď, utíkejte k řece a pokračujte po jejím proudu. Před západem slunce dorazíte k rozbořeném kamennému mostu. V tomto místě se dejte východním směrem. Vyhýbejte se cestám a budovám. Za týden, půjdete-li stále na východ, dorazíte do Pavlačů. V místní hospodě se ptejte na pana Otu. Je to přítel, pomůže Vám. Nezahazujte šanci a využijte příležitosti. Přeji hodně štěstí! Michael

Pevně vzkaz sevřel v ruce, poté jej strčil za kalhoty. Vstal a rychlým, ale poněkud kulhavým krokem pokračoval na východ. Znovu měl pocit, že jej někdo pozoruje. Otočil se, ale viděl jen kámen, na kterém před chvílí seděl, a v dálce pár úzkých stromů. Zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě na východ. Začalo se stmívat a každá kapka deště, která na Kalhouna dopadla, byla jako úder holí. Zesláblý Kalhoun padl na kolena a do dlaní chvíli chytal déšť. Dlaně sevřel pevně, aby voda neprotekla. Napil se. Napil se deště, jeho společníka na útěku. Ten déšť, který mu tolik ubližoval, jej nyní osvěžil. Ale přesto byl čím dál tím víc vysílený. Dýchal pomalu a zhluboka. Nemohl pokračovat. Potřeboval si odpočinout, během tří dnů, co byl na útěku, spal jen čtyři hodiny. Byl uprostřed lesa, skoro už panovala tma. Rozhlédl se kolem sebe. V dálce spatřil stavení. Rozběhl se směrem k němu. Bylo sešlé, staré a vypadalo opuštěně. Vešel dovnitř. Chvíli ve tmě tápal, ale po hmatu poznal stůl, polici, postel. Ulehl a snažil se před tím, než usne, chvíli přemýšlet. Myslel právě na Michaela. Vzpomněl si na něj, neboť mu říkal, aby se vyhýbal budovám a stavením. Ale co, tento dům se zdá být opuštěný. Snažil se vybavit si Michaela. Byli spolu tři roky v cele. Kalhoun byl vrah, zabil člověka při rvačce v hospodě. Ve vězení byl právem. Zato Michaelovi se trest nezamlouval. Považoval se za nevinného, vysmíval se důkazům svědčícím proti němu. Byl vůdce jedné sekty. Vždy o ní mluvil jako o "Bratrstvu". Jeho sekta prý měla na svědomí zmizení několika lidí. Michael se tomu všemu vždy smál. Nesmál se od srdce. Smál se tajemně, zle, chladně. Ale s Kalhounem se spřátelil. Nikdo nehrál lépe šachy než právě Michael. Kalhoun s úsměvem v polospánku vzpomínal na zamyšlený Michaelův pohled a jeho charakteristický úzký šedý plnovous, který si při hře neustále hladil a rovnal, aby se tolik nevlnil. Nakonec Kalhouna přesunuli do jiné cely a s Michaelem se viděl vždy jen v jídelně. Nemluvili spolu, jen se vždy pozdravili a řekli větu typu: "Jezdec na d5." či "Dáma na b4 šach!". Poté si v cele každý tah přehrál na šachovnici a promýšlel tah, který oznámí na večeři. Kalhoun se tomu teď smál. Ze srdce se tomu smál, přestože partii spolu nedohráli. Těšil se, až se znovu setkají a dohrají ji. Těšil se na další Michaelův tah jako dítě na cukroví. Těšil se, až ho znovu uvidí. Usnul.

Když se probudil, byla stále tma. Již nepršelo, mezi stromy se plazilo měsíční světlo. Najednou se ozvaly podivné zvuky. Shora, s půdy. Něco bylo slyšet i z vedlejší místnosti, do které Kalhoun, když přišel, díky únavě nenahlédl. Byly to lehké kroky, žádný dupot. Okamžitě vstal a přikradl se k oknu. Chvíli jen civěl ven, ale pak mezi stromy spatřil jeden, dva, tři, sedm stínů. Stíny se pod rouškou tmy plížily k domu. Jediné, co Kalhounovi proběhlo hlavou, bylo slovo policie. Zmocnila se ho panika. Otočil se a těkal očima po místnosti. Pak jediným, ladným pohybem se skrčil a snažil se schovat v koutě za skříní. Čekal. Ticho. Otevřely se dveře do domu. Ale stále tma. To bylo divné, policisté by měli baterky a dělali by rámus. Nechápal. Nevěděl. Nedýchal. Sklonil hlavu a jen naslouchal zvukům. Kroky se blížily. Přímo k němu. šepot. Neznámý jazyk. Zněl cize, chladně, tajuplně. Omdlel.

Když se probral, byl stále ještě v domě. Okna byla zakrytá, vysoké svíce na hubených svícnech osvětlovaly místnost, ve které Kalhoun prožil nejdelší vteřiny svého života. Zdi nebyly bílé, byly na nich různé nepravidelné rudé fleky, které se střídaly s ornamenty a podivnými malbami, na kterých cizí, neznámé, hrůzné bytosti obcovaly se psy, koňmi a lidmi. Nemohl se hýbat. Ležel, jeho nohy i ruce držely postavy v hnědých hábitech. Nebylo jim vidět do tváře. Kalhounovi připadalo, jakoby žádné tváře ani neměly. A ten stisk, kterým Kalhouna držely - ten stisk! Chladný, štiplavý cizí stisk. A ten šepot. Hnusný šepot, který Kalhounovi lezl na mozek. Tolik hlasů šeptalo podivnou řečí, která se vrývala pod kůži. A pak se objevil. Zničehonic se nad Kalhounem objevil kdosi. Měl černý hábit a v ruce držel velkou dýku. Odhrnul Kalhounovi vězeňskou košili, čímž odhalil hruď. Pozvednul dýku. Kalhoun se snažil zadívat se té postavě v černém hábitu do tváře. Cítil, že se mu ten kdosi směje. Směje se Kalhounově hlouposti a naivitě. Všechny ty postavy kolem se Kalhounovi smály. I dýka se smála. Ale kdosi v černém hábitu se smál nejvíc, když zabořil dýku do Kalhounovy hrudi. "Jezdec c3 mat!" bylo to poslední, co Kalhoun slyšel. Ve světle svíček se mihnul úzký šedý plnovous.