|
Jak jsem byl partyzánem 1977 Ve Varech jsme se scházeli vždycky v restauraci Budvar, nejenom protože tam měli dobré pivo, ale Budvar byl i místem, kde nás mohli najít celkem bez problému i naši kamarádi z Prahy, kteří za námi do Varů jezdili. Jeden z frekventních cestovatelů byl Láďa Smetana, známý pod přezdívkou Hendrix. A jednou, koncem února a začátkem března v roce 77, přivezl přetisk Prohlášení Charty. Polovička Budvaru okamžite zmizela. Bez zaplacení. Srali strachy. Hned jsem začal pátrat, kde Chartu můžu podepsat. V té době bydlel ve Františkových lázních Karel Soukup (Charlie), ke kterému jsme druhý den do Frantovejch přijeli. Na malém papírku jsem tenkrát napsal své jméno, datum narození a pár slov, že souhlasím s prohlášením Charty 77 o dodržováním lidských práv dle Helsinské deklarace. Za čtrnáct dní po mém podpisu CH77, jsem "vezl" do Prahy k rodině Němců, do Ječné, několik dalších podpisů. Postupem času jich bylo kolem třiceti. Dana Němcová jásala, že podpisy přibývají, všichni jsme jásali, jásalo se v Ječný vlastně pořád. Buď tam návštěvníci přišli již totálně na mol, nebo se dodělali na místě. Líbilo se mi tam. Každý pátek jsem skočil do svého Hillmanna, podle kterého mě Mejla Hlavsa pojmenoval Hillmann, dorazil jsem ke Sváťovi Karáskovi do jeho krásného miniaturního domečku, kde většinou sestava Mejla, Sysel a dalsi čekali až přijdu. U Sváti se mi vždy moc libilo. Stáňa byla fantastická, moc na ni vzpomínám... Po pár hodinách v domečku jsme se narvali do Hillmanna a dojeli na Hradčanské náměstí, kde Hillmann odpočíval a čekal až se vrátím z partyzánských toulek. Toulky začaly v Nerudovce "U dvou Sluncu", kde sedával vedle vchodu známý marxistický filozof Egon Bondy. Je zajímavý, že židle kolem stolu, u kterého chlastal celý den, se zaplnily az ve večerních, spíše v nočních hodinách, když už se v zadní části místnosti nedalo ani stát. Jo, dříve to bylo jiný kafe. Pár dní před mým vycestováním začal nějakej estebáckej hajzl fotit, já ho poslal do prdele, v Nerudovce čirou náhodou stála Volha, do které mě naložili a přesto, že jsem měl jen dvě piva, odvezli mě na záchytku. Celou noc jsem nespal, střízlivý, mezi ožralským výkvětem. Ráno mě zřízenec vyvádí na svobodu, kde čirou náhodou zase stála Volha a odvezli mě na Malostranský SNB. Po dvou hodinách mě propustili, bez peněz, kabát byl U Sluncu i s peněženkou. Byla hrozná zima, já byl hladovej a žíznivej. Napadla mi myšlenka jít k Pepovi Janíčkovi a myšlenka to byla dobrá. Když jsem k němu dorazil, okamžitě se mě promrzlýho ujal, za nekolik okamžiků stál přede mnou s tácem, na kterým bylo od lahváče, přes horký kakao, čaj, kafe i pohlazení od člověka, kterýho si nesmírně vážím již od dob, kdy hrál s Primitivs group. Největší moji životní pocty se mi dostalo, když mě Pepa pozval k němu oslavovat Silvestra v 77. Po mikulášské zábavě v Rychnově, v domě Jana Prince, se nic neplánovalo. A Pepa zvládnul něco, nad čím si do dnes lámou tehdejší i dnešní estébáci hlavu. Zůstalo to utajené. A bylo to vynikající. O půlnoci Plastici zahráli hymnu naší generace "Light my fire" od Doors, ve vaně živý kapr, kterému se dostalo v půlnoci svobody ve Vltavě. Paní Janíčková se doslova s láskou, starala o stovku lidí, které k sobě vázala vzájemná úcta a dokonalé přátelství. Tenkrát patnáctiletý David Němec do mne "náhodou" strčil a já plaval s kaprem. Ne ve Vltavě, ve vaně. Od Sluncu jsme vyrazili k Supum. Zajímavá vinárna, velice populární, kde se scházeli moji přátelé, kteří navštěvovali výčep u Sluncu, nebo z Orliku, tam zase chodili lidi od Supu. Byly ale i hospody, které otevíraly ve tři, ve čtyři ráno. Do těhle kulturních stánků, určených hlavně pro popeláře chodili lidi, kteří žili 24 hodin denně, Eugen Brikcius, Honza Šafránek, atd. Mám je moc rád, prožil jsem s nimi hezké chvíle. Ty bych doporucil jako vzor(chartistů). A v popelářských hospodách, kde si popeláři před vyjetím do ulic dali k snídani pět piv a ruma, se odehrával kabaret. Chartista. Nechci říct jméno, jen naznačím, sochař, vyskočil na stůl, na hlavu si dal moravský klobouček, nalezený v popelnici, stáhl si kalhoty, do prdele si strčil růži a zazpíval moravskou lidovou. Žadná pražská vinárna, kavárna, výčep nemá tak dobrou akustiku jako vinárna U Supu. Gotický stropy. Tam bylo možný poslouchat od jednoho stolu povídání na druhé straně vinárny. Proč se o tom zmiňuji. Všude se v té době šuškalo. Všechno bylo strašně moc tajný. Znám lidi, jako Vřestilka, historička umění Věra Jirousová. Když jsem s ní mluvil a nejenom já, tak se šuškalo na balkoně, aby to nikdo neslyšel. V té době byly v bytech odposlechy. Ale co se utajilo přes den, přestalo být supertajemstvím U Supu, díky akustice. Tam měli službu estébáci od otevřeni až po zavření. Co se chtěli dozvědět, dozvěděli se. A když ještě někdo řval jak pominutej, jako Honza Princ, dnes plukovník, tak se estébáci mohli i přiožrat za státní peníze, nic jim neuniklo. Po nekolika flaškách červenýho Mavrudu, pokud ho měli, nebo pražského výběru, pokud ho měli, jsme se k ránu doplížili jako partyzáni do Ječný k Němcům... pokračování příště... |