Zazdění
Vydáno dne [06.03.2002] / rubrika [Povídky]
V době televizorů, automatických praček a rádií již moc lidí nevěří v paranormální jevy, vampýry, duchy či víly, protože již všichni věří vědě a nikoliv Bohu. Ale to vám, milej pane, řeknu, tady v Littlehillu se na duchy můžete spolehnout stejně jako v Londýně na penicilin. Povím vám příběh o jednom člověku, Whitby se jmenoval. Toho tu kvůli jeho povaze nikdo nechápal a neměl rád. Whitby, celým jménem Ronald Whitby, byl podivín. Se sousedy se nebavil, do společnosti chodil nerad, ale pro svého syna Anthonyho udělal, co mu na očích viděl. Whitby byl líný pracovat, ale k penězům si vždy cestu našel. Oženil se s jednou postarší, ale bohatou dámou, která ovšem po třech letech manželství zmizela. Poté, co byla prohlášena za mrtvou a Whitby ovdověl, oženil se opět s dámou z vyšších vrstev, ale ta po pár letech společného života taktéž zmizela beze stopy. Whitby si nedělal těžkou hlavu a oženil se ještě třikrát. Třetí i čtvrtá manželka opět záhadně zmizela a o té páté, spíše o událostech okolo té páté, vám něco povím. Když se Whitby ženil naposled, bylo mu šedesát roků. Stále bydlel se svým synem, který se už pomalu chystal na důchod. Pátá Whitbyho žena se jmenovala Joana. Všichni z města se jí vyhýbali. Víte, ona byla čarodějnicí. Jistě, čarodějnictví je dnes mrtvý pojem, ale nezapomeňte, že tady na jihu Anglie má magie tuhý kořínek. Nikdo Whitbyho nechápal. Ale on, vědom si jejího majetku, na její pověst nebral zřetel . Jednoho dne udělal osudovou chybu. Anthonyho jedné noci probudil pronikavý ženský křik. Když vešel do pokoje svého otce, odkud ostatně ten zvuk vycházel, málem omdlel. Viděl mrtvé tělo Joany a otce, který dával její vnitřnosti psovi k žrádlu. Jakmile jej Whitby spatřil, promluvil k němu kldným a vyrovnaným tónem: "Ach, Anthony! Prosím tě, pomoz mi s tím tělem do sklepa, vysvětlím ti to potom." Syn jen stál a mlčky pozoroval otce. "Vysvětlím ti to potom!" opakoval Whitby. Uchopili tělo a nesli je do sklepení. Jakmile mrtvolu položili na chladnou zem, Anthony si všimnul, že se ocitl v místnosti odmalička pro něj zakázané. Stál a rozhlížel se. Ve zdech napočítal pět otvorů, z toho čtyři byly zazděné. Začínal si uvědomovat hrůznou pravdu. Podlomily se mu nohy a těžce dýchajíce sedl do rohu místnosti. V ten moment se zničehonic zabouchly dveře, kterými oba s tělem vešli. Až na světlo svíce, kterou otec držel v ruce, bylo všechno cizí, tmavé, pohlcené v černotě. Whitby sáhl na kliku. Nepohnula se. Po pár nadávkách na průvan a staré dveře se opět otočil do středu místnosti a zalapal po dechu. Stála tam. Postava, jejímiž vnitřnostmi se nyní krmil pes, stála vzpřímeně přímo proti Whitbymu a dívala se mu do očí. Anthony seděl poblouzněn a naprosto bez hnutí. Svíce najednou zhasla a místnost zaplnila tma, kterou ani Ronald ani Anthony nechtěl vidět a ticho, které si nepřáli slyšet. Po pár vteřinách, které pro Whitbyho byly jako hodiny, se začalo ozývat krátké a nepravidelné klepání na stěny. To se potom vystřídalo se zvukem padající omítky a na zem padajících cihel. Kroky. Tiché, šoupavé kroky, které mířily do středu místnosti. Poslední, co Anthony slyšel, byl hlasitý, ale zadušený výkřik Whitbyho, když se jej dotkly čtyři páry studených a kostnatých rukou. Pak Anthony omdlel. Když se probral, nevěděl, kolikátého je dne a už vůbec ne, kolik je hodin. Jedno si však uvědomil. Jen díky světlu pronikajícímu z ulice do sklepní místnosti si všiml, že otvorů ve stěně je šest.
Vy se teď tomu, milej pane, smějete, ale uvědomte si, že Littlehill není Londýn a Littlehillští nejsou Londýňané. Ten příběh se stal jen pár ulic od týhle kantýny, věřte tomu. Já jestli tomu věřím? Snažím se nevěřit. Víte pane, já jsem Anthony Whitby.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.96
Počet hlasů: 112
|
|
|
Spřátelené weby:
